Strategie hliníkárenské jedničky hezky demonstruje souvislost mezi cenou energií, těžkým průmyslem, rozvojem země (a klimatickými změnami).
Zhruba 70% elektrické energie pochází v Brazílii z vodních elektráren. Jejich stavy se ovšem začaly povážlivě snižovat kvůli suchu, momentálně jsou na pouhých 38 % dlouhodobého průměru. Z toho důvodu začaly růst ceny energií na spotovém trhu a nabídka dlouhodobých kontraktů se značně zmenšila.
Jak informoval Financial Times, Alcoa v této situaci raději zavírá hliníkárenské provozy a elektřinu ze svých vlastních geotermálních elektráren prodává na tamním trhu. Naopak dokončuje slévárnu v Saudské Arábii, která by měla být nejefektivnější na světě (cena provozu / výkon). Zákonitě, brazilská vláda se bouří, že Alcoa bere dělníkům práci; firma kontruje, že omezení výroby reaguje na klesající poptávku od roku 2007 a nesouvisí se situací na trhu elektřiny.
Výroba hliníku je energeticky velmi náročná. Kilo produktu vyžaduje 12-14 kWh elektrické energie, proto jsou slevárny tradičně umístěny tam, kde je přebytek jinak nevyužitelné energie. Zemi se vyplatí přeměnit energii, která se nedá efektivně skladovat, do vývozního artiklu. Století zpátky to byly severské země s dravými řekami; několik desetiletí zpět obrovské vodní zdroje jihoamerických řek. S postupující industrializací ovšem Brazílie vybudovala energeticky náročné automobilové a petrochemické provozy a energie už není nadbytečná. Sucho možná urychlilo růst ceny energií, došlo by k němu i tak. Naopak v Saudské Arábii (ale třeba i v USA) je nyní levný zdroj energie – plyn. Na rozdíl od ropy nejsou ještě vybudované kapacity pro jeho přepravu, proto je ho lokálně nadbytek.
Alcoa jde zase o štaci dál.
