Až donedávna jsme si mysleli, že ovládat počasí nelze. Slogan Poručíme větru dešti z jakési budovatelské písně se stal synonymem označení nereálného plánu.
Nyní je zde však seriózní tvrzení: Člověk počasí ovlivňuje. Pravda, nemyslí si to úplně všichni. Někteří to zpochybňují. Ale, při vší úctě, v tomhle trochu víc věřím těm klimatologům s razítkem.
Jde prý o to, že jak člověk spaluje různé věci, což činí stále více, aby tím energii transformoval do prakticky použitelné formy, a jak dobytek, jehož je stále více, aby se lidi najedli, pšouká, vznikají plyny jako kysličníky uhlíku a dusíku a metan, které pak jsouce lehčí než vzduch stoupají směrem ke stratosféře, kde se shromažďují a vytvářejí vrstvu, která ovlivňuje průnik slunečního záření, hlavního to našeho zdroje energie. Vznikají tak jiné tepelné a tím i tlakové poměry v naší atmosféře a počasí je tudíž jiné, než bývalo.
Toto člověk dosud konal, aniž by tím určitý vliv na počasí sledoval. Pokud však už víme, že tu ta vazba opravdu je, pak při aktuální úrovni poznání a vědeckých kapacit je již jen relativně malý krok k tomu, aby vztahy mezi jednotlivými ději byly exaktně definovány a aby posléze vznikl člověkem řízený mechanizmus.
Prostý člověk se již těší: Najedu na net, v rozhraní provedu výběr a třeba mezi sedmou a osmou večer bude pršet na moji zahradu. Ne, tohle nebude.
Zato se však nesporně mohou těšit ti, kteří mají v mocných zemích na starosti, jak oni říkají „obranu“. Možnost řízenými ději ovlivňovat globální území, jako je třeba blízký východ nebo střední Amerika je velmi, ale opravdu velmi představitelná.
Nemyslím si, že jsem jediný, komu to došlo. Profesionální stratégové to již vědí a připravují se, někteří aktivně, někteří pasivně. Na druhou polovinu dvacátého století budeme jednou nostalgicky vzpomínat jako na poklidné období nevinného klukovského šermování raketami.
A co vy, jak jste na tom s poroučením větrům?
