Pane ministře Balázsi, děkuji vám, že jste vyšel na světlo s pravdou a že jste nám, Čechům a Slovákům, vysvětlil, že pro Maďary nejsou Dekrety zapomenutým kusem papíru.
Němcům, Maďarům a zrádcům. Slova z dekretu, či snad spíše z Dekretu, kterým se prezident Beneš zapsal do historie.
Jsou mezi námi lidé, kteří pamatují rok 1945, ale mezi čtenáři internetového blogu jich asi není mnoho. Názor historiků na prezidenta Beneše se pohybuje v širokém spektru, názor nás současníků je spíš myslím nenázor.
To, co se stalo po válce s majetkem osob uvedených v nadpisu článku, není čistým produktem vůle prezidenta Beneše. To se stát muselo a byl to shodou okolností Dr. Beneš, z jehož psacího stolu vyšly ony Dekrety; a kdyby v té době byl prezidentem můj děda, bojovník „od Pijávy“, jmenovaly by se Vavřinovy dekrety.
Jistě že všichni nemůžou vědět, že já jsem odpůrce Lisabonské smlouvy. Moc fandím panu senátorovi Oberfalzerovi a jeho kolegům, kteří jsou zásadoví a dělají jen to, s čím do politiky přišli. Ještě jeden pán přišel do politiky s odmítnutím k Lisabonské smlouvě, ale pak se z něj stal Vlezdoprdelánek.
Jakkoli stojím za prezidentem Klausem s jeho názory na škodlivost Lisabonské smlouvy, jejíž akceptace českým státem je fakticky vlastizradou, zpočátku jsem se úplně neorientoval v jeho tezi, že Lisabonská smlouva musí být podmíněna nezpochybnitelností Benešových dekretů. Jsme tak zaplaveni články s názory právníků, politiků i jejich kříženců, kteří tvrdí, že ona smlouva je orientována směrem k budoucnosti (jež má být pravděpodobně světlá) a že v sobě neobsahuje žádné zárodky retroaktivity, natož revize výsledků druhé světové války!
Naštěstí se vše vysvětlilo. Maďarský ministr zahraničí Péter Balázs se vyjádřil úplně jasně, že „o Benešových dekretech nesmí být ani slovo“. Konečně to padlo! To, co si nedovolila kancléřka Merkelová, prezentuje maďarský ministr zcela natvrdo.
Pane ministře Balázsi, děkuji vám, že jste vyšel na světlo s pravdou a že jste nám, Čechům a Slovákům, vysvětlil, že pro Maďary nejsou Dekrety zapomenutým kusem papíru. Vážím si vás, pane ministře, že i po takové době bojujete za práva vašich maďarských spoluobčanů, pro Maďary jste určitě skvělým politikem.
Děkuji vám zároveň i za to, že jste nám připomenul, že ostražitosti není nikdy dost. Vysvětlil jste nám, že snahy o prolomení dekretů neumřely, naopak, že jsou dobře živené a těší se pevnému zdraví. Maďaři, jako visegrádští kámoši, v tom mají jasno, takže Sudeťáci a Bavoři, spíš nekámoši, v tom určitě mají ještě jasněji.
Tohle bychom se, dámy a pánové, nedověděli, nebýt aktivity prezidenta Klause. Maďaři, ale zcela jistě nejen oni, i Němci a zrádci, čekají na Lisabon jako na manu z nebe. Možná by se dalo říct, že si dobře přečetli, co tam je napsáno; ale spíš myslím, že je to jinak: je tam napsáno, co oni potřebují. Asi při těch formulacích nejenom podávali pero, pravděpodobně i diktovali.
Pane prezidente Klausi, vydržte a nezraďte.
