Sice žijeme v jednom světě, ale naše zážitky a percepce reality může být diametrálně odlišná. Máme rozdílné názory zřejmě právě proto, že nás realita dle naší víry v té víře utvrzuje přitahování takových zkušeností, lidí a věcí do našeho života jako zpětnovazební smyčka, abychom neustále prožívali to samé a měli tak svobodu vlastního světa. A do toho drobné události, které jakoby nám ukazovaly, že je všechno jinak, cestu ven. Události, které většinou ignorujeme.
Můžeme být také schizofrenik a mít zcela odlišnou víru od běžné, vidět a slyšet věci co ostatní nevidí, a vše nás každé slovo co kdo řekne nás bude utvrzovat v našem přesvědčení. V běžném životě: bojíte se teroristů? budou vás v tom utvrzovat články z novin o teroristech a útocích, budete i třeba potkávat Araby, kteří vás budou svým vzhledem a chováním znejisťovat, bude-li váš strach opravdu silný bude způsobovat velké věci, váš příbuzný zemře při teroristickém útoku nebo nestihnete metro a pak zjistíte, že v tom metru vybuchla bomba. Nebo prostě jen dnes doufáte, že nepotkáte osobu XY a co čert nechtěl jí nejen potkáte, ale ještě s ní třeba uvíznete ve výtahu. Nebo něco velmi každodenního - věříte že vám pokaždý ujede metro na poslední chvíli a skoro vždycky se tak stane. Věříte, že lidé jsou zlí a neustále potkáváte lidi, které vás v tom přesvědčují, anebo i u těch co jsou objektivně milí, ale vy si stejně vykládáte jejich chování po svém, aby to zapadalo do vaší představy. Řekl bych že jde ruku v ruce přitahování věcí, které vás v tom oprávněně přesvědčují,a s tunelovým vidění, že to vidíte ve všem, ikdyž to tam není. To je v podstatě i docela motiv mého článku, protože chci ukázat, že máme ve zvyku pevně stát za svými dogmaty a přehnaně generalizovat. Myslíme si, že naše vnímání reality je jediné správné, a čím víc se někdo od něj odlišuje, tím víc na něj koukáme skrze prsty. A pokud třeba tvrdí, že svět má 11. dimenzí, tak mu buď dáme za pravdu, nebo si myslíme, že je to blázen. Pravdu mají oba, světy obou jsou plné důkazy, které je utvrzují v jejich víře. To co je v jejím rozporu neposloucháme nebo jedním uchem tam druhým ven. Pokud věřím, že svět má 11. dimenzí tak mě nezajímá, že nejsou žádné důkazy. Ne místo toho mě bude zajímat vše ukazující na to, že je to pravděpodobné. Nebo při paranoii si vybíráme všechny vzpomínky nebo právě prožívané věci a otočíme vše tak, aby to povrzovalo náš paranoidní závěr. Myslím, že pouze naše otevřenost být ochoten měnit naše mapy reality, nám může zaručit, že se nestaneme oběti sebeklamu, vlastních iluzí, Máji.
Předsudky měly asi svůj význam v dobách, kdy jsme žili každý na vlastní pěst v přírodě, a byli nuceni rychle reagovat na nebezpečí. V takové situaci není vhodné dlouze přemýšlet, ale rychle jednat. Jsou také jistě dobré k tomu, abychom vůbec měli nějakou identitu a nerozplývali se v prázdnotě. Na druhou stranu je asi dobré být ochoten tato svá přesvědčení pilovat. Stále je se co učit.
Sebeklamy jsou základem této hry vytvářející tak různá dramata. Ale pokud chceme, aby se hra někam posouvala dál, musíme být ochotni se změnit, musíme být ochotni připustit, že nemusíme mít nutně ve všem pravdu. Nabízí se totiž otázka, zda i naše oficiální realita není jedním velkým klamem a že jsme vlastně všichni do určité míry duševně nemocní - schizofrenici, zhypnotizovaní do víry, že třírozměrný svět plný násilí a válek a chladný vesmír bezesmyslu je co tu vždy bylo, je a bude. Ale protože to tak mají všichni, tak si připadáme normální. Každý zhypnotizovaný do víry dané specifickou kulturou, ve které se narodil. Podle buddhistů je svoboda tam, kdy se odprostíme od všech přesvědčení a připustíme nekonečné možnosti. Tato kultura je pak něco jako matrix, ve kterém je chycen. Vymezuje jeho myšlení. Otevřenost novému nám může pomoci překonat stereotypy, ale i být tím co nám nakonec může umožnit zcela jiný způsob vnímání světa, jiný způsob vnímání hmoty... my krmeni reklamami nejsme vůbec zvyklí, že by co si myslíme my, bylo nějak důležité. Jsme tu chyceni v pasti potřeby vydělávat peníze a budování kariéry, ve víře, že je důležitější vyhrát milión než někomu odpustit, přitom právě odpuštění a tolerance, jakýsi vnitřní mír oproti spalující nenávisti, může být to nejzásadnější co ovlivní naši hmatatelnou budoucnost a i těch lidí kolem nás. Může to způsobit, že se náš život vydá na jinou kolej. Můžete sice věřit, že Romové jsou nepoučitelná verbež, ale tím ničemu neprospějete ani sami sobě. Podle těchto teorií tím pouze dodávate energie celému tomu problému.
