Když natrefím na zpravodajství o současném "Libyjském konfliktu" s trpkým úsměvem sleduji, jak jednostranné je pojetí médií. Jednak ve výběru informací ale i v předpojatosti ve volbě slov. Kaddáfiho příznivci "vraždí", "masakrují" zatímco povstalci eufemisticky "postupují", "dobývají" či "odolávají útokům". Dva způsoby jak popsat zabití člověka.
Obdoba Sametove revoluce v Libyi s raketomety. Povstalecky boj byva ke konci totality CSSR prirovnavan.
Reportér ČT24 v jednom vstupu dokonce pragmaticky na závěr dodal, že se postup povstalců při dobývání Tripolisu "bez prolévání krve neobejde". Reportáže naší tedy České televize se velice minimálně zabývají kritickým pohledem na tyto povstalce a otázkami, co se bude dít, pokud se v Libyi dostanou k moci.
"Postup povstalců" je prezentován axiomaticky* jako jednoznačné dobro a v reportáži o dnešním údajně oficiálním úznání povstalců Českou republikou jako jediné legitimní vlády Libye se dotazy moderátorky ve studiu točily převážně kolem podivení nad tím, že Česká republika oproti jiným zemím uznává legitimitu povstalecké stínové vlády "až tak pozdě". Zda to dokonce není ostudou ČR.
Překvapivě se z reportáže také dovídáme, že ČR nemůže od povstalců očekávat žádné záruky, jakým způsobem budou vládnout, pokud se nakonec dostanou k moci.
Myslím, že toto jednostranné zpravodajství je skvělá věc, protože nám umožňuje vidět, proč není dobré bezhlavě důvěřovat masovým sdělovacím prostředkům.
Sice se z naší pozice nezúčastněných majících jako zdroj jen média a internet můžeme spíše jen dohadovat, jak je to ve skutečnosti, ale ta odvěká jednostrannost masmédií je stejně jako v mnoha jiných tématech vidět zcela krásně.
Kaddáfího příznivci nebrání Tripolis nýbrž "vraždí na rozloučenou" (z reportáže "Kaddáfímu teče do bot: Chce jednat o předání moci, povstalci ne"). Tato věta jakoby naznačovala, že jediným zájmem Kaddáfiho jednotek je zabíjet. Tak to alespoň vyznělo mně - že jsou lidé kolem Kaddáfiho tak šílení, že je uspokojuje zabíjení odpůrců jako takové. Nebo jako minimálně velice cynické zhodnocení obrany jedné strany konfliktu. (Jindy můžeme ale boj do posledního muže považovat za akt hrdinství boje za svobodu.)
Opravdu si nemůžeme být jisti, co je skutečnou pravdou v tomto konfliktu (našem útoku na Libyi), ale samotná sémantika slov užívaných ve zpravodajství z mého pohledu vypovídá o něčem pochybném.
Česká televize dělá vlastně dobrou službu. Pomáhá nám odhalit fanatismus v nás samotných. Dogmatickou posedlost se přiklánět na tu či onu stranu. Jindy může být Kaddáfi masmédii podáván jako pokrokový spokojenec Západu. Jako někdo, koho by bylo dobré financovat. Jindy úhlavní nepřítel. Arcilotr. Stejně tak tito povstalci. Za nějaký čas možná budeme "osvobozovat" Libyi před tou samou povstaleckou vládou, kterou nyní pomáháme nastolit.
Tento článek není ani tak přikloněním se na jednu ze stran konfliktu v Libyi (i když jsem asi viditelně spíše skeptický - do nějaké míry asi zaujatý), ale hlavně poukázáním na to jak nám sdělovací prostředky zpravidla poskytují jen jednu verzi pravdy.
To mi připadá jako zajímavé k pozastavení nejen v této válce ale obecně v přilnutí k jakémukoliv názoru, a jak cítíme nutkavou potřebu své názory jasně vymezovat a obhajovat. Třeba i silou. Ať je to vegetariánství a jiná společenská témata nebo i představy o nás samotných. I zdánlivě neškodné přesvědčení, že jsem (nebo chci být) dobrý člověk může například vést ke strachu z "nedobrých", výčitkám, sebeobvinování, namyšlenosti. Připustit temnotu v sobě a své chyby je asi právem považováno za osvobozující. Prý máme tendence se držet názorů o světě a sobě, abychom jasněji vymezili svou identitu, a neztratili se v prázdnotě, neumřeli. Jako zvláštní svým způsobem komická hra na lidi.
Dost jsem tím odbočil, ale cítím provázanost s názory vedoucími až k válkám. Je obtížné objektivně porozumět světu okolo, protože sotva chápeme sami sebe. Sami si jednou myslíme to, jindy ono. Někdy dokonce paradoxně tvrdě odsuzujeme, co jsme sami byli. Snažme se kvůli tomu lidi nezabíjet. Jako pomstu či pro nějaký politický ideál, záchranu světa či revoluci.
Poslední dobou se více zabývám, co je to připuštění tzv. boží milosti, důvěřovat ve vůli Boha (resp. synchronicity), že naše chyby i jiných mají svůj důvod stejně jako všechny události, které přichází. Nenaštvat se, nechtít měnit svět. Přístup, který je pro komerční média nelákavý, nepřinášející dostatek ekšn (konfliktu). I tento přístup médii by dle této teorie měl svůj smysl. Aby lidé sami prohlédli navzdory protichůdnému tlaku zvenčí? Myslím, že revoluce může přijít pouze uvnitř nás samotných.
*Axiom (z řec. axióma, to co se uznává) je tvrzení, které se předem pokládá za platné a tudíž nedokazuje , vědecký termín, zdroj: wikipedie.
Citát k revolucím na závěr:
"Každá revoluční vláda jakmile začala lidi po vítězství vychovávat k uvědomělosti, skončila tak, jak vidíme. Lidi se strašně rádi nechávají vychovávat k uvědomělosti, protože okamžitě viděj, že se začalo zas to starý blažený známý. A tak se moc rychle uvědoměj tak, že dají revoluční vládě zelenou a dají ji plnou podporu a na to revoluční vláda zhebne. Protože jakmile je revoluční vláda nucena začít vládnout, protože lidi o samostatný řízení, který by si dělali sami, nestojej, jakmile je teda revoluční vláda nucena začít vládnout, tak za potlesku všeho lidu a za volání bravo! všech postiženců dojde k manipulátorské etatistické diktatuře."
"Invalidní sourozenci" (1974), kniha Egona Bondyho, str. 93
