Korona jako nový normál

Od pondělí nemusíme venku nosit roušky a přesto je někteří nadále nosí. Na internetu jsem se setkal s kritickými pohledy na lidi, kteří chodí do hospod a zahrádek a tam chlastaj pivo, a baví se. To co svého času bylo normální.

Nevím, jak moc je tenhle postoj mezi lidmi zastoupen. V osobním životě jsem se moc nesetkal s někým, kdo by koronavirus takhle prožíval. Spíš s lidmi, kterým zrušil zdroj příjmu. Jo, pokud právě pořádáte akce nad 1000 lidí, tak máte prostě smůlu. Ale nájem platit musíte. I za potraviny je nadále nutné platit.

Já jako kancelářská krysa příliš neviděl rozdíl, když jsem teď přes 2 měsíce pracoval z domova. Většinu týdne jsem pracoval z domova i předtím. Spíš mi ale nesedí, jak se jako při jakési obdobě stockholmského syndromu stalo symbolicky právě z roušek něco dehumanizujícího. Lidem dostatečně nerespektujícím sociální distanc je nadáváno do nezodpovědných zmr*ů. Strach ze smrti se stal jakýmsi morálním imperativem oproti svobodě.

Paradoxně někteří jezdí na kole v roušce i dnes, kdy je nemusíme nosit ani ve volném prostranství. Osobně si nemyslím, že je to zdravé, a podobně to vidí řada doktorů, ale já prej nejsem odborník, abych se k tomu mohl vyjadřovat, a ti odborníci, kteří jsou proti nošení roušek u zdravých lidí, na tom údajně chtějí jen vydělat peníze nebo se zviditelnit. Ani nezáleží na jejich odbornosti. Máme jich mraky z celého světa včetně apelu českých doktorů a jiných pracovníků ve zdravotnictví. To mám ignorovat a nosit roušku a poslouchat. 

Od 25.5. přestala platit většina omezení a do hospod se začalo zas chodit chlastat, smát se a bavit. Tenhle trend v ČR je dobrý a řada zemí nám ho asi závidí, protože ne všude byl stát až tak benevolentní, i pokud se některá opatření nedodržovala. Naše zdravotnictví víceméně nadále poskytovalo léčbu i v případě řady jiných zákroků, i když i u nás bylo značné omezení neakutní léčby. 

Znepokojil mě ale spíš ten posun v názorech u veřejnosti, kde se na kritiky kouká skoro jako na zločince. Když je někdo pro sociální kontakt, tak je div ne za vraha. Já jako introvert mám rád soukromí, ale sám vnímám důležitost sociálních kontaktů. A tam se nedá počítat sociální sítě, které vytváří jen určitou iluzi kontaktu. Už v minulosti byl trend, kdy začínala převažovat komunikace přes počítače, a nedávná opatření ho ještě víc utužila. Faktem je, že rozhodně bylo dobře, že tu ale ten internet přece jen byl.

Každopádně, ať už ta všechna opatření byla dobrý nápad být raději opatrní, nebo jestli sama o sobě vytvořila problém, potřebujeme znovu získat vnímání svobody. Nemusíme chodit bez roušky, protože je to povoleno, ale protože je to naše právo svobodných lidí, které explicitně i potvrzuje Ústava. Karanténa zdravých lidí je něco bezprecedentního a nevím o žádné obdobě v historii. Události minulých měsíců bychom měli vnímat jako experiment, který není podložen lékařskou vědou. Šlo o politické rozhodnutí na základě odborného názoru. 

Je možné, že se ČR a snad i svět ekonomicky vzpamatuje, a budeme pokračovat dál, ale štvou mě ty hlasy, které říkají "Nic se do normálu vracet nebude. Na silnice a chodníky si nakreslíme šipky, kudy může kdo chodit jakým směrem a s jakými rozestupy, a kroužky kde můžou lidi stát čekajíc na autobus do fabriky. A když člověk uvidí nějakého zdravotníka, tak bude mít povinnost salutovat.".

Jedna žena (tuším z Anglie?) si postěžovala, že se stala předmětem útoku od svého okolí na Facebooku, protože zaspala tleskání. Jaké tleskání? Pokud ani nevíte, co je to tleskání zdravotníkům, tak jste se už tím dopustili ideozločinu. Ale bude to spíš tím, že v ČR kupodivu žádné tleskání zdravotníkům neproběhlo. Přitom v desítkách zemích po celém světě se pravidelně v určitý stanovený čas v týdnů musí vyjít před dům nebo na balkón a tleskat demonstrativně zdravotníkům za jejich úsilí. 

Tato žena se toho ráda účastnila také. Jednou ho ale zaspala. A okolí ji za to nadávalo. Neúmyslně. Jen zaspala. Kritizovali ji, že si neváží zdravotníků. 

V Anglii je tleskání tak institucionalizované, že dokonce televize přerušila vysílání s nápisem, že bude pokračovat až po tleskání, ke kterému diváky vybízela. Já si vážím odhodlání lékařů řešit zdravotní problémy, což může být někdy velmi vyčerpávající, a běžně se setkávat se smrtí nebo nutností někomu sdělit špatnou zprávu. Ale tahle povinná tleskání připomínají nucené akce z dob Prvního máje. I kritika za neúčast. 

Mluví se o další vlně a že možná bude nutné stát každý rok dvakrát nebo třikrát vypnout. A zvyknout si na nový normál. Nový koronavirový svět. Na tomhle si můžeme krásně nacvičit naše vnímání svobody a ceny její výměny za bezpečnost. Skutečně chceme, aby se děti nemohly dotýkat, a vnímaly lidi okolo jako možné ohrožení? Aby seděly ve školách v rouškách? A nemohly nekoordinovaně chodit po třídě? To je protokolem v řadě zemí, kde byla školní docházka obnovena. V Číně musí dokonce nosit čepičky s plastovými výsečemi (vypadají jako velké vrtulky), aby byl vizuálně indikován rozestup. V některých evropských zemích mají obdobné čepičky některé restaurace.

V ČR si teď také budeme procházet definováním těchto nových parametrů přechodu k normálu. Hrozí nám to samé jako jiným zemím - že už se do plného normálu nevrátíme. A že bude opakovaně znovu vypínat stát. Napospas dobrému chování viru nebo jeho zlobení v nejasných statistikách. To je ohromná zátěž na psychiku, protože to je něco, co jako jedinec nemůžeme ovlivnit. 

Nevím ani, jestli nebude tento článek na iDNESu stažen, protože i svoboda slova dostala na zadek. Onehdá jsem psal o tragické situaci v domovech důchodců v některých zemích. O tom se bohužel nesmí mluvit. Článek byl stažen, protože jsem neuvedl zdroj. A podobné jevy jsou i v některých internetových diskuzních serverech. A na YouTube, Facebooku. 

Na druhou stranu jsem rád, že žiju právě v ČR, protože přes ten všechen blázinec, to tu zatím proběhlo relativně dobře. Někde se nemohli ani vzdálit příliš daleko od domu ani venčit třeba nějakého domácího mazlíčka, což v naší kultuře bývá typicky pes nebo aligátor. Viděl jsem teda někoho venčit i prase... ale takové malinkaté domácí. V Asii zas možná venčí netopýry. A nošení roušek tam bylo celkem normální i v minulých letech. I kvůli smogu. Podobně v Itálii mimochodem. Smogová situace v minulých letech vynutila i dočasné zákazy aut ve městech a roušky už nosili kvůli smogu i předtím.

Řada z nás jsme viděla asijské turisty nosit roušky. Asi to není špatný nápad, pokud je člověk nemocný, který bychom tu taky mohli rozjet. Měli jsme ve zvyku chodit v nemoci i do práce. Ale nedělal bych z roušek modlu ani předmět módy. Je to náhubek. Asiati, ať si klidně jedí netopýry a kočky, a nosí roušky, ale nemusíme se ve všem opičit. 

Někdo kritiku roušek vnímá jako útok na jejich zájem v ohleduplnosti. Já to tak nevidím. Ohleduplnost je nosit roušku dobrovolně. Vynucená ohleduplnost logicky přináší rozbroje. Tak to neberte jako útok na vás, že chcete být ohleduplní, ale že nám to bylo nařízeno. Ze zvláštního důvodu je ale stát nedodal do domovů důchodců a v tenhle problém byl celosvětový. Museli je nosit všichni, tak vlastně jich byl nedostatek právě tam, kde byly potřeba. Nařízení by mělo být možné kritizovat i právě proto, že mohou být nesmyslná. Když jsem jel v tramvaji po zarouškované Praze, všiml jsem si plakátu slavící 30 let svobody ČR. Působilo to velmi ironicky.