Proč miluju Chorvatsko

"Ta voda je slaný hnus .. fůůůůj", se značnou dávkou opovržení konstatovala asi osmiletá dívenka v hotelovém bazénu se slanou vodou. "Není hnus", namítl jsem jakožto účastník tohoto příkrého hodnocení, který se čirou náhodou ocitl poblíž - učím zde dceru šnorchlovat, protože v moři jsou velké vlny. Zatímco holčička mě počastovala nechápavým pohledem, její tatínek se souhlasně pousmál. Pravděpodobně něco věděl o blahodárném a léčivém vlivu mořské vody na lidský organismus a ten dětský zvláště. Anebo měl podobnou odpověď právě na jazyku .. kdoví.

Do Chorvatska jezdím s železnou pravidelností od svého útlého dětství zásadně v srpnu, zásadně do Dalmácie (až na drobnou vyjímku cca před pěti lety, kdy jsme s rodinou navštívili památné utkání semifinále Davis cupu s Chorvaty v Poreči) a vždy last minute, posledních 6 let se slovenskou cestovkou a vlastní dopravou. Letos jsem tedy udělal změnu a to čistě z ekonomických důvodů - celková cena 266 Euro za 2 dospělé + 1 dítě za ubytování a polopenzi formou bufetu na 8 dní včetně místních poplatků byla prostě neodolatelná. Oproti zvyklostem jsem nevyjel v pátek v podvečerních hodinách, ale v sobotu ve dvě ráno - cesta na Istrii je cca o 170km kratší. Jak se však ukázalo, stejně jsem se zmiňovanou noc nevyspal, převalování na posteli ze strany na stranu nebralo konce a příchod druhé hodiny byl spíše vysvobozením. Vzbudil jsem děti (manželka s námi tentokrát nemohla z důvodu nástupu do nové práce) a vyrazili jsme směr Slovensko-Maďarsko-Slovinsko (ale pouze kousek mimo dálnice) -Chorvatsko.

Od doby, kdy ve Slovinsku zavedli poplatek za dálnici jsem přestal jezdit směr Rakousko - Maribor a volím cestu právě přes Maďarsko. Ve směru na Dalmácii pak v Karlovaci sjíždím na "starou", ale postupně rekonstruovanou cestu a pokračuji na Slunj - Plitvice až k Šibeniku. Nevidím žádný důvod platit předražené poplatky za dálnice a radši obětuju 2-3 hodiny pomalejší cesty navíc. Trasa po mimodálničních komunikacích je paradoxně kratší, a co je podstatné, není přecpaná jako dálnice. Letošní situace byla poněkud jiná a už při prvním pohledu na mapu mi bylo jasné, že se dálnici Varaždin - Zagreb - Karlovac - Rijeka nelze rozumně vyhnout.

Cestou přes Maďarsko si nebylo možné nevšimnout oproti loňsku mnoha úseků v celkovém úhrnu desítek kilometrů, které byly čerstvě opraveny. Mnoho dalších je ve fázi rekonstrukce - můj údiv pramenil především z toho, že v sobotu kolem šesté ranní se zde pilně pracovalo. Další překvapení mě čekalo na chorvatské dálnici za Varaždinem, kde stroj frézoval cca 2km úsek dálnice, která na první pohled vypadala na české poměry velmi dobře. Když si výše uvedené poznatky dám do korelace s českým - slovy dívenky z úvodu blogu - hnusem D1 (omlouvám se, ale to se dle mého názoru nedá dálnicí nazvat), je mi smutno. Zatímco maďaři čile a ve velkém opravují silnice II. a III. třídy a chorvaté byli schopni postavit během 10-15 let nádhernou dálnici v těžkém terénu (přemostění a tunelů je zde opravdu desítky km .. tedy alespoň v místech, kde jsem letos projížděl), tak u nás do značné míry rozkradené a vytunelované finanční prostředky státního rozpočtu na tyto investice chybí. Zmůžeme se pouze na fňukání kolem opravy několika km hnusu D1, kterýtož bude v důsledku předražený a časově nekonečný (možná nakonec i zvlněný).

Stav silnic ale pochopitelně není tím důvodem, proč mám Chorvatsko rád. S úctou obdivuji především mentalitu místních lidí - postupem času jsem zjistil, že jsem mezi nimi šťastný. Mám zde spoustu přátel, a to především v malé vesničce Jadrija (mezi Šibenikem a Vodicemi). I když jedu na jiné místo v Dalmácii, nikdy se zde nezapomenu zastavit .. tu na skleničku rakije s dobrým člověkem Brankem, tu za Zorkou - Brankovou ženou, která jej neustále popichuje, tu na večerní rybolov, tu za místním zmrzlinářem, tu za majitelem omístního obchůdku s potravinami, který nadává na vše co mu příjde na jazyk, tu na kus řeči s advokátem Zlatkem ze Záhřebu, který si v Jadriji opravil kuču a pobývá zde větší část prázdnin. Hovoříme o všem - o ekonomice, o válce, o Titovi, o Ante Gotovinovi, o počasí a hlavně - O MOŘI. Navštívil jsem mnoho evropských přímořských destinací, byl jsem v Egyptě, ale Jadranu se nic nevyrovná. Ano, nemůžu posuzovat z pohledu pro nás exotických míst, protože jsem je nenavštívil - vlasně ani nemám potřebu je navštívit. Chorvatsko mě kromě milých a přátelských obyvatel měrou vrchovatou obdarovává sluncem a mořem a víc při vší skromnosti nepotřebuji.

Myslím si, že chorvaté mají čechy rádi. Dobře si pamatují, kdo k nim jako první po válkách, které v jejich myslích zanechaly nesmazatelné stopy, jezdil. Ty po válce dosud rozbořené, nikým nevlastněné domy jsou pro ně menentem hrůzy, kterou prožili. Jsem si jist tím, že války devadesátých let národ spojily a prohloubily hrdost na svoji zem. Kéž bych jednou i já - aniž bych přivolával nějakou válku - mohl být na svou rodnou zemi podobně hrdý. Můžete mi namítat, proč jsem se tedy do Chorvatska už dávno neodstěhoval - věřte mi, že jsem nad tím již mnohokrát vážně uvažoval. Můžeme namítat, že v chorvatských letoviscích je draho .. v přepočtu směnného kurzu koruna-kuna je to pravda, ale já sem nejezdím nic nakupovat. Můžete namítat, že Vám Chorvatsko dopřeje málo luxusu - já ho ale nevyhledávám. Jezdím sem, protože to tu miluji.

"Tatííí, ti cikáni jsou otravní", konstatovala před chvílí dcerka.

"To jsou cikády, Moničko, a nejsou otravní. Krásně cvrlikají. "

Přeji všem krásné léto z chorvatského Rabacu.