Účastním se všech pohřbů místních občanů, protože to považuji nejenom za poslední službu zemřelému, ale mám i přirozený pocit potřeby být nablízku pozůstalé rodině. To, co jsem dříve považoval za akt povinnosti, jsem později začal vnímat jako příležitost k vnitřnímu zklidnění. Postupem času jsem zjistil, že těch možností v klidu rozjímat o věcech jiných než běžných při každodenním spěchu a stresu zase nemám tolik. Teprve včera při posledním rozloučení s paní A.K. (nechť světlo věčné jí svítí a odpočívá ve svatém pokoji) jsem si uvědomil, co to znamená, když někdo prohlásí, že ten či onen pohřeb "je nebo byl krásný".
Téměř bez vyjímky u nás pohřební obřady probíhají při mši svaté v kostele, následuje poslední cesta na hřbitov, kde je rakev se zemřelým ukládána do země. Pohřeb tohoto typu má v podmínkách naší malé obce svůj řád, tradici a opodstatnění. Lidé tu žijí ve větší pospolitosti než ve větším sídle, rodiny jsou historicky vzájemně více či méně propojeny a považuje se za přirozené a důležité umístnit ostatky zemřelého v místě, ve kterém dříve spočinuli jeho rodinní předchůdci.
Opravdová hodnota pohřební mše svaté spočívá v přímluvě kněze a v tiché symbióze účastníků obřadu se zesnulým. Narozdíl od civilního projevu v kremační síni, který sice důstojně zní, ale co do obsahu bývá (schválně používám slovo bývá, nemusí vždy být pravidlem) unifikovaný, chladný a člověka příliš emočně nezasahuje, tak kázání kněze je plné naděje a jakéhosi optimismu. Naděje přitom nabývá dvou různých podob - pro zemřelého znamená naději na věčný život a pro truchlící pozůstalé naději na lepší život tady na Zemi. Dokonalost prožitku včerejší mše paní A.K. spočívala v překrásné interpretaci pohřebních písní mladou dámou, jejíž hlas si nic nezadal s hlasem operní pěvkyně. Slova písní spolu s tóny varhan prostupovaly až do morku kostí a přítomného dostávaly do zvláštního rozpoložení mezi stavem blaženosti a zármutku za zemřelým. Ještě při poslední cestě na hřbitov po skončení mše svaté mě ten krásný hlas zněl v uších a věřím, že i paní A.K. - hodné, skromné a pokorné ženě s těžkým životem - udělaly ty líbezné tóny v nebi radost.
Četl jsem dnes článek o tom, že studentky v Brně v rámci enviromentálního studia vymyslely projekt, kdy by se - v případě zájmu pozůstalých - ukládal popel zesnulého ke kořenům stromů. Pokud bych si mohl dovolit tento záměr hodnotit, rozdělil bych pohled na tuto věc do dvou rovin. První by byl čistě ekonomický náhled, a zde bych s tím jako s byznys modelem (byť uznávám, že hovořit o "byznys modelu" v souvislosti s pohřbem zní poněkud divně) neměl žádný problém. Pohřbením (nebo zpopelněním) zemřelého však odchází pouze jeho "tělesná schránka", ale nikoliv jeho odkaz, resp. to, co po sobě zanechal. Tvrdím, že každý z nás, ať je jakýkoliv, má právo na trvalou připomínku svých stop při své pozemské pouti. Každý člověk se někomu narodil a měl své nejbližší, s nimiž sdílel radosti i bolesti každodenního života. Vzpomínka pozůstalého - ten tichý moment bezprostředního rozjímání nebo modlitby - u pomníčku hrobu, kde jsou pochováni jeho rodinní předchůdci, znamená mnohem intenzívnější prožitek na všechno dobré, co po sobě zanechali. Jedná se o prvek nejvyšší sounáležitosti přinášející pro pozůstalého nenahraditelnou hodnotu a uvědomění si, že nikdo tady nejsme navěky.
