Před pár hodinami jsem přijel ze Slavností vína v Uherském Hradišti, kde jako krojovaný účastník a zároveň starosta nesoucí vlajku obce v průvodě zažívám každoročně pocity hraničící s euforií. Z těchto vzácných chvil nadšení a sounáležitosti různých lidí, které spojuje láska k vínu a úcta k tradici, pak čerpám energii do všedních týdnů a měsíců.
Nejskloňovanějším slovem letošních v pořadí už dvanáctých slavností bylo slovo POČASÍ. Viselo doslova jako Damoklův meč nejenom někde vysoko v oblacích, ale především v hlavách organizátorů a účastníků včerejšího slavnostního zahájení. Debatě o tom, jak dnes bude se prostě nešlo vyhnout a nebylo se čemu divit - předchozích 11 ročníků doprovázelo zpravidla letní počasí a tak hlavní pořadatel neměl žádné zkušenosti s mokrou variantou. Ona vlastně ani žádná nebyla a nemohla být. Nebo dovede si někdo představit na 5.000 lidí ve slováckém kroji a dalších cca 40.000 návštěvníků, kteří do Uherského Hradiště na sobotní program přijíždějí, jak se baví a tancují ve stálém dešti, který slibovaly předpovědi?
Když jsem kolem šesté ranní při procitnutí ze spánku uslyšel charakteristický zvuk kapek deště na okenní parapet, bylo mi jasné, že letošní slavnosti budou jiné. V ten moment jsem si zakázal o počasí přemýšlet - řečí o tom, jak bude v sobotu pršet, jsem se za několik posledních dnů naposlouchal z různých stran dosytosti. Místy jsem dokonce nabýval pocitu, jako by si někteří přáli, aby se slavnosti nevydařily.
V kroji, v pláštěnce, s demižónkem vína, s vlajkou obce a hlavně s vnitřním ztotožněním se s faktem, že "větru dešti neporučím " (zaplať Pán Bůh) jsem v půl deváté za stálého deště usedal do svozového autobusu směr UH.
V cca 9:30 přestalo pršet. V ten okamžik přestaly padat kapky deště a začaly padat stovky a tisíce kamenů ze srdcí těch, kteří tyto slavnosti milují.
A co následovalo ? Radost. Pospolitost. A hrdost. Hrdost na naše Slovácko.
Milí čtenáři, z celého srdce Vám přeji alespoň jednou v životě zažít podobné pocity těm mým dnešním.
Hezký sobotní večer.
