S odpolední kávou vstřebávám včerejší úchvatný zážitek z pražského koncertu Metallicy. Na metalové koncerty jezdím s železnou pravidelností 1-2x ročně. Není se čemu divit : na Iron Maiden, Acceptu, Slayeru a Metallice jsem v druhé polovině osmdesátých let minulého století vyrůstal a láska k heavy metalu mě zůstala (a do smrti zůstane) dodnes.
Když pak tatínek v roce 1986 (to mi bylo 14 let) přivezl z roční montáže v Sýrii - mimochodem když dnes vidí v TV záběry z rozmláceného syrského Homsu, kde pracoval na výstavbě ropných rafinerií, je mu i s odstupem desítek let všelijak - hifi věž na dvě kazety, o které se ani Tuzexu nesnilo, začal jsem z různých zdrojů heavymetalové nahrávky kopírovat. Kde všude jsem je sháněl už si ani nepamatuju. Co se mi však vybavuje naprosto přesně bylo dunění reproduktorů zmiňované věže a metalové dýchánky s kamarády v obývacím pokoji mých rodičů. Dům se třásl v základech a my jsme byli v transu.
Byly to krásné roky, často na ně vzpomínám. To jsem narozdíl ode dneška měl ještě měl dlouhé vlasy a džísku s výšivkou Argema - tehdy heavymetalové skupiny, dnes k mé lítosti hrající popové komerční sračkomety - která do značné míry moje mládí provázela. Každý týden jsme pravidelně, v pátek a sobotu, vyráželi na bigbíty, s hrdostí jsme nosili a připravovali muzikantům bedny a aparát. Snili jsme o tom, že místními kapelami přezpívané písně Iron Maiden, Uriah Heep, Deep Purple atd. jednou uslyšíme LIVE a ani jsme netušili, že za poměrně krátký čas toto najde naplnění.
Dovolím si konstatovat svoje hluboké přesvědčení, že v ČR neexistuje pospolitější a přátelštější komunita, než jsou heavymetaloví fanoušci. Skutečným rysem takového fanouška je nejenom oddanost a vděčnost dnes už legendám (i když často ještě hrajících) heavy metalu, ale především dokonalá znalost celé subkultury jako takové - mají nastudované texty písní, poselství, které interpreti chtějí sdělit, historii atd. Za poněkud neupraveným vzhledem (odtud pravděpodobně trochu hanlivý výraz mánička) se skrývá povětšinou přátelská povaha .. byl jsem za ty roky přítomen stovkám náhodných seznámení před nebo v průběhu metalových koncertů a vždy jsme našli společnou řeč, zažertovali jsme při půl litru piva a rozešli se v dobrém.
To samé platilo i včera, i když přece jenom bylo včerejší představení Metallicy zvláštní - takový slejvák (deštěm se to skutečně nedalo nazvat) po celé dvě hodiny koncertu (krom dvou posledních písní) jsem ještě nezažil. Lidé na kost promočení sdíleli nekonečnou radost s muzikanty, která se píseň po písni přetavovala ve stále pevnější pouto fanoušek - hudebník. Muzikanti se odměnili na své roky FANTASTICKÝM výkonem a bylo evidentní, jak jsou vděční, že i při té hrozné spoušti fanoušci zůstali na svých místech a skvěle se bavili. Dlouhá závěrečná děkovačka nebrala konce a jsem si jistý, že všichni odcházeli podobně šťastní jako já. Ta obrovská vlna euforie bude doznívat v duších a srdcích metalových fanoušků ještě dlouho ..
THANK YOU, METALLICA !!
