Utrápím se láskou... tak se mi, proboha, alespoň nesměj!

"Nech mě, úplně a napořád a vůbec na mě nekoukej tim symfonickym pohledem!"Šimon se mnou viditelně neka.Snáším to dobře.

Čekám, až se přezuje a pomalu došourá přes vrátnici ze školy ven. Lehce nejistě se táži, co je. (ne, fakt nechci slyšet, že má další poznámku)
"Ty brečíš?"
"Jo, mám nejhorší den v životě a může za to tetyna Zuzina."
Po tréninkovém kolečku dotazů směrem škola a nečekaných odpovědí, že nikde nic  k pláči, (třeba mému), si hromádka neštěstí konečně odlehčí:
"Opustila mě Edita, napořád, dočista se se mnou rozešla."
"Jak, rozešla? Ty snad s někým chodíš?"
"Ježiši mami, nevidíš, že se trápim? Co to je za dotaz, jasně, že jo, teda teď kvůli Zuzině ne, nemluv na mě, už vím, jaký to je utrápit se láskou, už cítim, jak ze mě odchází všechna energie."
"Fakt? Všechna? Mnoo..."
"Mami, já bych tě nerad nějak urazil, ale teď nebuď vtipná, teď se to nehodí."
Nic se nedozvím, nic nesmím říkat, musím se dočista politovat...
V mezifňukací pauze se dozvídám - něžně, v klidu, dává si záležet, abych  správně pochopila, že takový třeťácký chození vůbec není žádná legrace. Třístupňovka se tomu říká a je to tak nějak dle zásluh, indivindi. (protože jsem slíbila, že i já budu hodná, ušetřím laskavé čtenáře podrobností, nerada, jasně, že nerada)
No tak jo, trochu se ještě šťourám v dotazech...
"Mami, že mám vopravdickou pubertu už jsme si přece řekli, no řekli, netvař se, že je to pro tebe nějaká novinka."
To bych si fakt nedovolila... (okamžitě mi naskakuje poslední rozhovor na toto téma - ve školní jídelně,kdy mi Šimon, jen tak mezi knedlíkem a zákuskem decentně, bez mrknutí oka, jeho, vysvětlil, jak se taková puberta ve třídě vlastně pozná a tak tedy snaživě kývu, jakože u mě dobrý)
"A co se teda stalo s Editou?"
"Ale prosimtě, taková hrozná věc, ona mě viděla, jak jdu z tanečků s tetynou Zuzinou za ruku a teď mi nechce věřit, že to není moje holka...já se z toho asi zblázním, umíš si představit, jak je těžký přesvědčit o něčem pravdivym svojí holku?"
Neumim, mlčím.
"Tak co nic neříkáš? Dycky říkáš a teď mlčíš. Zrovna, když bych nějakou tu radu i snes."
Tak tedy mluvím...
"Mami, proboha, jak to myslíš, vysvětlit jí to? A co jako myslíš, že celej den dělám? Dyť já sem jí to napsal i v básničce, i do obrázku, svoje jahody jsem jí při obědě nabídnul, vnímáš tu lásku? A co ona? No, co myslíš? Nic. Je to marný a už na ní ani nepomyslím. Má smůlu."
Je tak přesvědčivě smutný, že už mu to skoro i věřím.
Když má mateřská empatie dosahuje rozměrů tří kopečků zmrzliny, na žal, dítě mě bere za ruku:
"Pojď, teď už je to stejně jedno,můžu jít klidně i s tebou, ať si klidně holky myslej, že sem na starý, třeba mě budou milovat, že sem soucitnej..."
...
"Mami, dá se myšlenkou na dálku i třeba něco zbořit?"
"Pořád myslíš na Editu?"
"Jo a snažím se jí tady na dálku telepaticky přesvědčit, že bych za tu důvěru stál, budeš na ní myslet před usnutím se mnou? Prosím..."

http://www.youtube.com/watch?v=gmmKzEKYvdMs věnováním všem, co umí tančit (nejen) mezi slovy*