Mám svou práci v protetice ráda. Dvakrát zázrak to není, slušný kompromis - mé časové nabídky, s měsíčním platem rovnajícím se průměrnému ročnímu výdělku bangladéšské rodiny komplet - ano.
Víceméně měřím nohy - více a To ostatní - méně:)
Ve zdravotnickém mundůru vzbuzuji důvěru, a protože se usmívám, svlékají se mi ochotně i... svalnatí sportovci.
"Máte nožičku změřenou?" Dnes již podvacáté přebírám nevyplněný poukaz a mile se snažím vyslechnout historku, že pan doktor neřekl, zapomněl anebo toho přeci není třeba, udělat to mám já.
"Tak se svlékněte."
"Tady?"
"Jo, můžete si zalézt sem ke mně, já vám pomůžu."
Babička doprovodná mi věnuje fuj nenávistný pohled.
Dědečkovi je ke stovce a podle toho, co po stáhnutí gatí vidím, je jasné, že spodky letos komplet dole ještě nebyly. Kdybych nebyla ten pravdoláskař, fuj pohled bych teď babině klidně mohla vrátit. A ještě druhou a hotovo. Pán se pomalu obléká, já štrachám správnou krabičku.
"Sestřičko, mohla byste mi tu nohu pomoct šoupnout do boty?"
"No to snad, dědku, už zvládneš, ne?" Babina přitvrzuje.
"Já vám pomůžu." Ševelím s lehkostí sobě vlastní.
Dědoušek neví. Já jo. Zavazuji tkaničky a než se stihnu zvednout úplně, oba dva mizí v dáli. Ajaj. To sem zase někomu pomohla s rodinnou pohodou. Už bych si na to mohla založit živnostňák.
"Sestři, já si k vám taky můžu zalézt?"
Zvedám hlavu a co vidím... zas tak často nevidím. Přede mnou je chlapík s trenkama u stehen a mno, Františkem přímo přede mnou.
Než stačím heknout úlekem i údivem (přeci jen jsem estét a ...není to špatné), pán mi podává poukaz na vložky čůravky pro chlapy.
Vrací se mi řeč i rychlost.
"Ahá, vy nevíte velikost...Tak ukažte. Kde mám ty rukavice?"
Chlapík couvá a evildentně si není úplně jistý, kdo z nás dvou to myslí méně vážně.
Nebo je, ale zase už neví, jestli mu to za to... stojí:)
"Dobrý, vyhrál jsem litr, tak můžeme jít na večeři. Já jsem Marek a známe se z blogu. Dost provokuješ, že si do nepohody, tak jsme se vsadili, že tohle nedáš. A dala jsi..."
Pak, že to nefunguje:)
