Proti větru se nečůrá...

Vůbec jsem nechtěla být vdaná, nikdy. Ale chtěla jsem toho vlasatýho šéfa party úplně k uzoufání. Silou devatenácti let bych vyhrála válku... Věděla jsem, že on mě nechce, ani trochu. Taková drobnost mě trápila první týden a první odhalenou slečnu – ještě dneska se otáčím po oknech rozhlasu, kdykoliv jdu kolem... Pak řekl, že jsem chytrá jako koza, když o ní vím, a že mě asi miluje, když vidí, jak jsem všehoschopná.

O té druhé jsem se dozvěděla mnohem déle, přijela zamávat šéfovi do oken, když začal měnit dějiny města.
A děsně se ožral, přišel až k ránu, skládal básně a tvrdil, že nás sledujou... V těch verších byla Ona. Papír jsem zabavila a už o Ní nikdy nemluvila. Však já budu tak dobrá žena, že ho to brzy přejde.  Tady někde si asi Osud poprvé přisunul židli blíž, začala jsem ho zajímat... 
Zamilovaná jsem byla ukázkově a hodně mu to říkala, aby věděl, že mě má jistou a nemusí už hledat jinou.
Že šéfa také výrazně uzurpuji, protože chci aby mi nahradil rodinu, o kterou jsem brzy přišla, jsem nahlas neříkala. Ani sobě.                                                                                                                  
Dal mi klíče od bytu a miloval se se mnou tak často, že jsem málem nestíhala ani odmaturovat. Spolužačky  omdlévaly nadšením, když jsem občas (často) dávala na obdiv, jak po těch nocích nemohu ani sedět... 
Měl nápady, smysl pro humor a krásně se vztekal vždycky, když jsem ho ostříhala na Žbirku... 
Obdivovala jsem i postoj při čůrání, neumytý nohy, opocený trička a společně prodělanou žloutenku... 
Byla jsem definitivně, mnoholetně ztrazená. Sobě, v něm...                                                                   
Nijak mu to nevadilo, žili jsme spolu, ale každý po svém. Já oddaný hlídač dveří – strašně se mi chtělo také ven, ale co kdyby si zrovna vzpomněl, že dneska se mu chce být se mnou a přišel z hospody dříve. Mé vnímání reality se zúžilo na dokazování, že nejsem tak špatná jak on si myslí a číhání na sebemenší pochvalu, že už je to se mnou lepší. Držel dlouho a statečně.                                                                   
Po pěti letech jsem ho přemluvila, aby předal dobrovolně génia dál a osud si spokojeně promnul ruce znovu...
U porodu jsem samým nadšením málem umřela, ten bude koukat jak jsem statečná... Koukal a říkal, že to bylo normální, jako když rodí kráva...                                                                                       
Od té doby už nic nebylo dobré, ztratila se legrace, (s odstupem let si myslím, že byla tím jediným, co nás spojovalo), ohleduplnost (nj. i ta moje), chuť na milování. Že to je hodně špatné nebylo měřeno jeho zlostí a odchody, ale mým zjištěním, že  mám tendence zamilovávat se jinde. Větší šok pro mě než pro něj. Pořád jsem měla pocit, že bych mu dala kus nohy, kdyby o ni stál, ale pocity v přítomnosti jiných mužů byly najednou jiné. Bylo v nich to, co se doma nedalo ani koupit, natož jen tak najít...           
Už jsem zase byla schopná vnímat svět kolem sebe. Éterický bubeník mi  pomáhal otevírat dveře ven... S tím jak jsem začala vonět jiným a definitivně přestala tomu svému, jsem začala pomalu sčítat, co vše jsem svou umanutostí a urputnou touhou naučit ho lásce ke mně napáchala. On byl nešťastný, že je doma uvrtaný napořád, já, že ho neumím pustit... Smutek z domova jsem léčila venku. Nestačilo. Asi jsem i chtěla, aby mě už konečně někdo ukecal a já měla ten pravý důvod odejít, nechat první krok na něm  by bolelo víc, ale nešlo to. Ani přes srdce, ani přes morálku. Byla jsem věrná až za hrob. Směšně věrná. Nikdo o to nestál.
                                                                                                                                           
Nic trvalo dlouho, v mezidobí jsem ještě stihla porodit dceru, pohřbít psa a pak vše bouchlo... V muži. Strašně. Nahromaděný smutek dával jeho zoufalství ďábelskou sílu, se kterou si ani on sám dlouho nevěděl rady...
Ale mě druhé mateřství zase postavilo pevnýma nohama na zem. Vrátila jsem se. Sama k sobě. Bylo jasné, že takhle ne. Nemůžeme být spolu. Osud kýval a začal pomáhat...                         
Odcházela jsem já, pak muž, pak zase já, ale nikdy to nešlo úplně. Společná touha po nebytí druhého
nás paradoxně dávala dohromady. Najednou nám bylo líto, že nemůžeme být splu, ale už jsme se jen míjeli...  V potřebách, touze a zásadně v čase.          
Osudu se přestávalo líbit jak se věci nehýbou z místa. Takové práce už s námi měl a mi stále spolu... Vytáhl eso. Ženu – Onu ženu – a bylo rozhodnuto... Můj první opravdový přešlap proti morálce, ale vidět – vědět – jsem musela. Ta zpráva byla jasná. Pořád na sebe čekají. A já budu jen výškový tábor. Nebudu. Na to má sílu jiná. Začarovaný kruh se konečně otevřel....
Ještě chvíli jsem se bála, že zase půjde laškovat s vlky a žraloky a já se o něj budu muset bát, ale ukázalo se, že ho zatím nechtějí. Pak už šlo jen o přežití rozhodnutí. Dlouho trvalo, než jsem pochopila, že chtít ho zpátky je nesmysl. Touha chodila ve vlnách s železnou pravidelností – jak by řekl muž v dobách nadějných – s koncem měsíce vždycky u tebe čekám průser... On věděl a bál se, že to nakonec dokážu. Teď se nebojí, ví, že už nechci. A je z něj zase – tak jako na začátku - kluk s energií a brýlema, za které může schovat vše, co se těm venku ukazovat nemusí. Ani já to nepotřebuji vidět. Našel co potřeboval a já jsem konečně svobodná. A spokojená. Zlatou rybu jsem k tomu nepotřebovala. Mám babičku, vlastní a kouzelnou... „Petrunko, se životem se musíme umět poprat, nečekat, neotáčet se a hledat. A nokonec se z toho všeho nepos.at, protože jen tak zjistíš, že cesta je správná....