"Ježiš, co to je?" Vztekám se. Modré husté cosi na mé tváři mě nutí blíže prozkoumat obsah lahvičky s vodou na odlíčení."Mami, ty si hrozná, cos to provedla? Proč si to vylila?""Mami, ty si fakt stvašná, už ti nikdy nic nevyčavujeme."Obě mláďata, v sourozenecké soudržnosti, bez mrknutí oka, znechuceně odcházejí z koupelny.
"Dozvim se, co to je nebo tady ten hnus, co nejde ani umejt, zůstane bez odpovědi?"
První se šourá Laura, pláče: "Tak ještě na nás žvi, když sme takový šikovný a chceme ti udělat vadost. Já sem to věděla, že mě nemáš váda."
Ó bože, ty to vidíš... a druhej: "Poď Lauro, vůbec si nás neváží. Táta, ten by to uměl ocenit."
Tak to určitě, už vidím, jak nadšeně drhne modrou oslizlou koupelnu s úsměvem, jaké to má šikovné, kreativní a pozorné děti.
"Tak co to je?"
"Když ty se budeš zlobit." Šimon si chystá půdu...
"Už se zlobím, vybal to a hned, dokud jsem ještě ochotná mít pochopení."
"My sme s Laurou vymyslely, že jak máš ty vylezlý žíly na rukách a vrásky na obličeji, že ti vyrobíme tajnej zpevňovač na kůži a přilejeme ti ho do mejdla a taky do..."
"Ne, Šimone, nepokračuj." Můj pohled jasně míří k pleťové vodě a také k misce s modrým hustým čímsi.
"Jenže, když ty si děsně bystrá, dneska to mělo bejt jen zkušební kápnutí, co to s tebou udělá, zejtra sme to chtěly dorazit. Ale ty si tu misku našla."
Slabost dětí pro vynalézání všeho na všechno mi zdokonalila rychlost počítání do několika stovek v pár vteřinách už nekonečněmnohokrát.
"A co v tom všechno je?"
Zachytávám rychlé pudozáchovné spiklenecké mrknutí za mými zády.
"Šimonku, já myslim, že všechno bysme jí žíct neměly." Lauřík nenápadně špitá
bráškovi do ouška.
"Lauro, tak to ne, musíme se k tomu postavit čestně. Vona to pochopí. Asi."
Mno, to je, panečku, pěkný přístup:)
"Maminko, posaď se." Rezignuji. A poslouchám a poslouchám...
"A to je už všechno." Sedí naproti mně jak oukropečci a čekají na rozsudek...
"Mami, prosimtě, hlavně si uvědom, že sme se taky hodně obětovaly, že sme do
toho nechaly rozpustit i vlastní sliz."(sliz je nechutná hračka, kterou občas děti
vydyndají na babičkách)
"Tak to vidíš, Lauro," polohlas z koupelny, kde děti drhnou umyvadlo, mě nenechává na pochybách, že vše je jak má být, "já ti řikal, že to máme nejdřív vyzkoušet na tátovi, ten by si v tý voňavce po holení ani nevšim, že je jiná a my sme mohly celý velikokonoce tajně sledovat, co to s ním dělá."
"Ale Šimone, já myslim, že to je blbost, táta by na to taky pšišel, pvotože po tomhle by mu ty fousy udčitě opadaly. Podivej na mámu, jednou se natšela a jak vypadá s těma pupínkama. Táta by to taky nemusel vozdejchat."
"Ale určitě by si toho aspoň trochu vážil, že se pro něj snažíme."
Vstupuji do debaty.
"Mami, už nic neřikej, je ti to líto, viď? Unáhlila ses. Neboj, my máme pochopení..."
Protestuji.
"Víš, že to s tebou myslíme dobře, jako ty s náma, tak nám víc důvěřuj. Jednou to určitě vynalezneme dobře. Už teď mám spoustu nápadů, co třeba na ty tvoje kruhy pod očima. Na to se totiž fakt nedá koukat."
