„Tydlecty výlety mě s tebou hrozně bavěj, víš?“Šimon si pokládá hlavu na mé rameno.Laura odpočítává vteřiny do odjezdu vlaku v zaběhnutém rituálu – když se mašinka rozjíždí, je už povoleno vyndat řízečky z batohu.
Sedím krapet vyřízená v rohu kupé a dumám, jestli už přeci jen nejsem trochu stará na takovéhle rychlé akce. Sbalit nás a vyrazit na třídenní výlet ve dvaceti minutách sice zvládám, ale určitě bych to uměla i v časové lhůtě delší...
„Mami, co je? Proč se najednou koukáš tak divně?“
No abych nekoukala, právě jsem zběžnou kontrolou zjistila, že v tašce mám sice všechny své tři podprsenky, ale ani jedny kalhotky... Sděluji skutečnost dětem s douškou, aby se proboha tak moc nesmály a ani náhodou to neposílaly dál.
Jdu čůrat, snažím se být nejrychlejší, přesto, už cestou v chodbičce zjišťuji, že mé děti opět využily situace. Stojím potichu neviditelně u dveří a poslouchám: „No, my jedeme k babičce a naše máma si na to zapomněla vzít kalhotky. Ale my to nesmíme říkat, stejně jako se nesmíme ptát, jestli sou nějaký pánové ženatý, aby se nevztekala, že si hledáme tatínka.“
Bože, ty to vidíš, už zase. Já tam nejdu!
Pan průvodčí se baví, moc se baví, a protože si mu mrňata stihla i postěžovat, že jsou chudinky unuděný a hladový, odbíhá a zase se vrací, s křížovkama, tatrankama a sdělením, že při dalším přestupu – na osobák – máme domluvenou jízdu v kabině mašinfíry a: „Ten, mladá paní, není ženatej ani trochu.“ Než stihnu zareagovat, poplácává mě decentně po zadku a opouští kupé...
„Maminko, ten byl ale milej, viď? To sem zvědavá, jestli ten domluvenej z dalšího vlaku bude taky takovej snaživej.“
…...................................
„Tak to jste vy, co byste se ráda vdávala?“
Mě omejou...
Mašinfíra nás fakt všechny tři nacpal do kabinky. Že to je dobrý a já klidně posedím poklasicku mezi lidem, nechtěl ani slyšet.
Děti pod hrozbou odepření práv na řízek a zabavení sim karty s telefoními čísly holčiček až do konce prázdnin se tváří svatěji než svatě, určitě už nebudou hovořit více než se sluší, jsme přece domluvení.
„A pane židiči, víte, že my jedeme k babičce?“
Lauřík na mě pomrkává, aby bylo mezi náma holkama tak nějak jasné, že si rozumíme v těch povolených tématech hovoru s cizími lidmi.
„Vím.“
„A víte, že my jí vezeme dávek?“
„To nevím a copak jí vezete?“
Laura se nadechuje, Šíma je rychlejší. Z přetlaku, že už tři minuty nemluví by dozajista prasknul:
„My jí vezeme vibrační kroužek, aby jí posílil ty funkce, co už jí nefungujou, protože je stará.“
Funkce se zastavujou mně, všechny!
Pán nevěřícně zírá, já také.
„Šimone? Co to meleš? Jakej kroužek?“
Snažím se rychle přijít na to, kde přišel ke znalosti názvu zrovna téhle věci. Kupodivu mě nic nenapadá.
„Ahá, já sem si to popletl, to bylo asi napsaný na tý krabičce, jak sem si kupoval bonbony na benzince. A babičce vezeme magnetickej náramek. To sem ale ťunťa, viď?“
„Pane židiči, nevšímej si ho, on si požád něco plete, jak chce bejt zajímavej. Pčijedeš za náma někdy do Pčíbvami? Moh bys u nás i spát, naše maminka je hvozně hodná a dá každýmu, co si žekne, že něco chce.“
Tatínek ví, proč jezdí s dětma zásadně autem a sám:)
http://www.youtube.com/watch?v=UUKK-2SCeX8
