Naše babička spí v lese, ale máme jí moc rádi!

"Mami, my jsme ve škole měli řikat, koho máme ze širokýho příbuzenstva nejradši, pověděl jsem babičku Hanku a když se pani učitelka ptala proč, tak jsem musel říct, že mi příde hodně zajímavá tim, že chodí spát do toho lesa, pije jen vodu z potůčků a ničeho se nebojí."

Zastavuji.
"Cože? Takhle jsi jí to řekl? A jsi si jistý, že to paní učitelka pochopila správně?"
Šimon se poctivě zamýšlí:
"No, viděl jsem na ní, že se trochu bojí zeptat, jestli třeba babička není ta bezdomovkyně, ale když jsem to pak uzavřel, že naše máma, teda jako ty, dělá skoro to stejný, akorát že si ještě k tomu váže na sebe to lano, když je jí nejhůř, tak už vypadala, že to pochopila."
Ale néé...
"Co je? Proč na mě tak koukáš? Řekl jsem něco špatně? Dyť to je pravda, že chodíš lízt, aby sis odpočinula, sama si to řikala!"
.....
Kolik je hodin? Sedm? Bože, jak jsem mohla zaspat! Poprvé za čtyři roky středoškolské docházky ráno nepodléhám pocitu, že se vůbec nic nestane, když tam dneska nepůjdu.
Ne, dneska jsem studentka uvědomělá, potřetí z matiky prostě propadnout nemůžu. Ani když jsem ten hippík a políbil mě Mike Stipe.
Tak, můžu vylézt z pokoje, jsem se sebou náramně spokojena, za deset minut jsem se stihla dokonce i rozhodnout, které šatičky mi nejlépe ladí k botičkám.
Otevírám dveře a ono nic, vůbec nic.
"Ježiš, co tady hulákáš na celej barák a proč nevylezeš ven, když mi chceš něco říct?"
"Tati, ono to nejde otevřít." Fňukám za sklem, je půl a pět. Včerejší večer jsem strávila s Michalem ponořená do skript ČVUT matematiky a když konečně po několika hodinách došel k závěru, že tu písemku bych mohla dát - "za tři určitě, vem si nějakou krátkou sukni, von ti bude chodit matikář radit" tak zas nemůžu ven.
"Co si s tím dělala?" Na tátu jde první kolo záchvatu, je poměrně rychle samonasírací.
"Nic."
Přes dveře svádíme pětiminutový rétorický souboj - já trvám na okamžitém
vylomení zámku nebo vykopnutí dveří, táta - páč je šetrnej - takovou možnost nepřipouští ani omylem.
"Budeš tam tak dlouho, dokud se normálně neotevřou, já si donesu nářadí!"
Uzavírá debatu a odchází.
Pláču. Já mám od osmi psát písemku a on snad chce odejít do práce na konzultaci.
Buším na dveře.
"Tak víš co, když najednou do tý školy tak musíš, tak to přelezeš přes balkon."
Bydlíme v jedenáctém patře paneláku, mezi balkony je metrová zeď a
doposavad jsem lezecké sklony nijak výrazně nevykazovala.
"Dyť se zabiju." Protestuji tiše.
"Prosimtě nedramatizuj to, já sem jako malej skákal ze střechy na střechu a to
byly ty chalupy ňák daleko. A přivážu tě."
Že by se ten uzel,který vyrábím na prádelní šňůře, nějak jmenoval, to určitě ne, zato je jasné, že když se neudržím, vyklouznu z úvazu a nezachrání mě ani sousedčiny květináče.
"Petro, neser mě už a lez, najednou máš času dost." Bojím se děsně...
Tak jo, s batohem na zádech a sukní v zubech, skutečně pokládám základní kámen své adreanalinové vášni. Klepu se jak drahej pes, táta z druhého balkonu naviguje. Těch sto vyděšených obličejů v různých oknech sídliště vnímám až po úspěšné akci.
"Prosimtě, voni čuměj, jak kdyby každej z nich chodil vždycky jenom kudy se má."
Táta v tom má jasno.
Dobíhám do školy s pěti minutovým zpožděním:
"Omlouvám se, že jdu pozdě, ale táta mě nechtěl pustit dveřma, musela jsem přelézt balkon, když jsem trvala na tom, že chci do školy. Tak se to trochu zdrželo."
...
"Ty jsi snad nikdy neřekla ve škole něco nepřesně?" Šimon nemůže pobrat jak málo jsem v chápání velkorysá.
"Šimonku, v tomhle máš pravdu." Na Lauříka jde obhajovací nálada. "To je stejný, jako když já jsem včera ve školce řekla, že naše maminka pro mě asi příde pozdě, protože musí jít ještě předtim na to pívko a pani učitelka tomu taky nechtěla moc uvěřit."
"Lauro?" Zastavuji podruhé.
"Já jsem přece říkala, že musím jít koupit na oslavu pivo a donést ho domů, abych se s ním netáhla přes celý město pak s váma."
"Maminko pochop, že pani učitelka nemá ve školce jenom mě a nemůžu jí zdržovat takovým dlouhým vysvětlováním, no co jéé?"
Pacholci, když mi nesháněj chlapa rozdáváním fotek po družině a dětském hřišti, dělaj ze mě alespoň notorika a sebevraha, ale já se nedám, mám přeci po rodičích tu nejlepší genetickou výbavu;-)

http://www.youtube.com/watch?v=1ACju9oOfDE&feature=related