"Nakresli mi ploštici..."

"No Lauro...!"Šimon výrazně pohoršeně ukazuje prstem na sestřinu kresbu."Mami, hned se poď podívat, co ségra namalovala. To je otřesný...fuj...nemůžu se na to ani podruhý podívat."Přehrává dokonale...jdu se juknout.

Kulím oči, ale mlčím. Šimon je rychlejší, než si stihnu rozmyslet reakci, předbíhá mě:
"Je to nechutný, si pěkný prase."
Připichuji ho pohledem ke zdi.
Mrňavka nechápavě odkládá barvičky a začíná natahovat...
Odlehčuji a ptám se, cože to pěkného namalovala.
Bezelstně mile popisuje:
"To je pvincezna, tady má kytičkovou zahvadu a na jedný kytičce je bvouček ploštice, tobě se nelíbí?" zase to vypadá na pláč...
Šimon se s ní vůbec nepáře.
"Lauro, tohle je moc sprostej vobrázek, je to stejný jako když na někoho ukážeš pankáče."
Se tedy nechytám už vůbec.
"Jakýho pankáče?" Na chvíli zapomínám na ploštici...
Ten pohled...ten pohled byl výmluvný...více už mi očima sdělit nemohl, že jsem úplně blbá.
Zvedá prostředník a máchá mi s ním před očima... Budiž mu polehčující okolností, že se u toho krapet rdí...
"Si to chtěla vědět, ne? Tak ne abys mě teď za to potrestala."
Rozhoduji se k zatím osvědčené metodě zisku užitečných informací...
"Šímo, díky a to něco znamená, tenhle zvednutej prst? To nemám na nikoho ukazovat?"
"Proboha, jen to ne." Chechtá se...a nic mi nechce vysvětlit.
"Šimone, já tomu nerozumím...Ty, když něčemu nerozumíš, tak já ti to taky vysvětluju."
Odpouštím si své oblíbené, že to není fér. To už bych byla fakt trapná.
Druhý - jeho - pohled ovšemvěstí ztrátu důvěry ve svéprávnost matky stejně...
"Mami, proboha, nezkoušej todleto na mě, to sou starý triky, to fungovalo
 možná ještě minulej tejden, ale já už sem zase v mozku vyspělejší, já vim, že
to na mě jenom hraješ,abych to ze sebe vysypal a mohli sme si o tom
promluvit...ale to ne, nééééé, fakt né.."
Žulí se tak upřímně a zároveň s nehranými rozpaky, že se mi pusa také chtě nechtě roztahuje do úsměvu...pacholek bystrej, můj.
Vyjednávám.
"Šímo, dobře..hele...a nemyslel tys náhodou...né pankáče, ale podobný slovo, ale začíná na f?"
(Teto sociální odpusť, já vím, není to úplně tradiční výchovná metoda...)
Doslova se rozzáří:
"Jooo...já to poplet, díky."
Prokládám didaktickou chvilkou...aby jsme to nějak zdravě...opečovali:)
Po lehkém nátlaku se dítě doznává, že moc dobře ví, že to znamená - si úplnej blbeček - a ne, nebude to už nikdy ukazovat na pani družinářku...
Lauřík mezitím stále, s poctivostí sobě vlastní, dumá nad obrázkem...
"A co se vám nelíbí na mojí ploštici? To mě dneska naučila ve školce Simonka..."
ahááá...a jsem doma, Simonka je pěknej pacholek, Lauru už stála dost úrazů a ztrát.
"Simonka žíkala, že to je paní Ploštice od bvoučka a že to mám namalovat mamince doma pvo vadost. Ty nemáš vadost?" opět to vypadá na pláč...
"Laurino, to je pipina, to není žádná ploštice. A Simona je pěkná kráva."
"Šimone!"
"Se omlouvám, ale nerad...někdy se to prostě jinak říct nedá."
Než si to vyříkáme, Lauřík mi pod rukama v barvách duhy domalovává další obrázek.
A v mezičase loudí na bráškovi, aby jí ukázal, jak se úplně správně píše Simonka a pipina.
Hra s písmenky je její oblíbená, v první třídě se bude nudit...
Sedí mi na klíně a já přes rameno sleduji, co tvoří.
Nemůžu se nesmát.
Na kravičce je nápis: SMONKA
Pod kravičkou je obrázek ptáčka s ...jo, fakt ji zase namalovala... s nápisem: PIPINA
"A teď už to mám spvávně, žejo?"