„Maminko, na co je dobrý jogurt, na bílkoviny, žejo? Abysem byla bílá a ne černá jako Sandra ze školky, žejo?“ Lauřík obdivně hledí na zásobené Tesco – po vesnickém konzumu je to pro ni srovnatelně krásné s jízdou na tobogánu.
Šimon si užívá skoro stejně jako sestra. „Týjooo, tady maj i Dobrýho tátu jogurta, no to je fakt
nadupanej obchod.“ Polyká, zpomaluje a říká: „Mám nápad, když budeme u tebe, budu nosit na
sváču Dobrou mámu a když u táty, budu nosit Dobrýho tátu. To je hezký, ne?“ Pochválila bych
gurmánsky vyjádřenou lásku k životadárcům, kdyby zase nepřišla vtipná tečka. „Nojo, ale co když
nás bude hlídat L.?“ Šimon pomrkává směrem k sýrům s obrázkem užitečného zvířátka...
„Neřikej to, Šimone...“ Laura je rychlejší: „No tak to nám dá na chvebík tčeba tenhle šýv, žejo?“
Lauřík se Šímou jsou zdrojem inspirace a legrace v každé chvíli, ale po týdnu u tatínka se
překonávají. Lauřík pod tlakem dvou bratrů přestává toužit po kalhotkách s princeznou a chce si
jít hrát na parkoviště. „Škoda, Škoda, malý Citvojén, Fold, Todleneznám, Subavu, Opl...“
Do cesty se nám staví dopravní nehoda. Lauřík nepřestává hlasitě vyjmenovávat: „Škoda, velká
Škoda...“ „Ale ne, holčičko, to není tak hrozný, jen se ťuknuli...“ paní řidička dojatě hledí na
empatické dítě. To ani neregistruje, že mě stihlo pobavit...
Šimon se chytá v okamžiku, kdy nás předbíhá slečna se psem. „Hele, ta běží jako náš táta, akorát,
že jí se to asi líbí, když se tak směje.“ To mě zaujímá. Kladu kontrolní dotaz, zda jsem se
nepřeslechla, přeci jen to je zpráva s hodnotou dokazování zázraků. Ale také je jasné, že Šíma to
má ve všem s pravdou tak napůl. „No fakt, ona mu L. řekla, že je tlustej jak prase a tak teď L. de
vždycky na hřiště s náma a táta bere psa a běhá dokud už to nestačí, fakt, každej den čtyři
kilometry. Já myslim, že bude běhat pořád, dokud ho to nezačne bavit. Je fakt dobrej.“ Věnuje obdivné vzdychnutí vzpomínce otce a významně pokyvuje hlavou sjíždějíc půlokem mou sportem nepoznamenanou postavu. Chudák zatím netuší, že dva běhající rodiče je pro něj jistá záruka sirotčího důchodu.
Hm, tak to se opravdu bavim, představa poslušně vyklusávajícího exmanžela v parku je pro mě velmi
zábavná. (Asi by se slušelo přiznat, že i dílem skličující, protože já ho za deset let nepřinutila
chodit ani pěšky na nákup do místního nonstopu a zatímco jsem si vylamovala kyčličky na bruslích,
on mi blahosklonně měřil čas na terase při oroseném pivku).
Ale je třeba táhnout za jeden provaz a tak před dětmi tatínka hlasitě chválím, pozitivně konotuji
výrok tlustý jako prase na L. se o něj pěkně stará, tak vypadá dobře a je zdravý a vybízím děti
k podobně laděným aktivitám. Jenže děti jsou chytrý, běhat nebudou vůbec, protože nejsou tlustý,
ale jsou ochotný něco nového se naučit. Samozřejmě pod podmínkou, že zapojí i mě, aby mi třeba
nebylo líto, že jsem odstrčená.
A tak druhý dubnový víkend (mají paměť jako sloni a vědí, že jsem pro každou lumpárnu) už zase (stejně jako loni), zkouší Šimon teplotu vody. Rozhodli jsme se, že Lauříka naučíme chodit přes dvě klády nad potokem a Šimon se ujímá role vůdce. Třikrát přeběhl s písní na rtech, počtvrté uslyšel andělský hlas: „Šimonkůůůůů...“ Otáčí se: „Jéé, Kačenkooooo...“ A je tam.
A zase je vtipný: „To je dobrý, viď, že jsem spadnul až teď a ne před tím, jak jsme skákali přes tu
bažinu. Je vidět, že mě má Bůh rád, když mi dycky přisune to znamení, že něco je na světě ještě
horší...“ Aby bylo jasné, že to tak skutečně je, přistává v tu chvíli Šímovi za krkem ještě ptačí
hovínko... Na kostel už dneska dítě nevypadá, minimálně týden to má u mrňouse Bůh špatný.
A mně je strašně líto, že už se s exmanželem nemůžu kamarádit. Chtěla bych mu dát k narozeninám
krokoměr... (Čistě recipročně, za ty venušiny kuličky předloni, to je jasný...)
