Mami, proboha, už zase? Co jsem komu udělal...

"Mám pro vás překvapení. Úplně nový hřiště, mezi stromy, u stánku se zmrzlinou a není to moc daleko." Ševelím a trochu, úplně malinko, lžu o té vzdálenosti, ale když je tam tak krásná kamenná zeď starého domu a skoro nikdo do těch míst děti venčit nechodí.

Sluší mi to?

Laura se veze na mém kole, tudíž se stále ještě těší, Šimon, po kilometru chůze do kopce, jen silou veškeré rezervní vůle nepouští démony ven - příliš hlasitě. Mé pocity se blíží těm...no přesně těm!
"Já to tušil!"
Díváme se se Šimonem stejným směrem, já roztouženě, dítě vyděšeně.
"Ne, to nééé, mami, že na to vůbec nemyslíš?"
"Myslím, hodně!"
"Mami, já ti říkám, že jestli zase polezeš po tý zdi, tak se tě normálně budu muset zřeknout. Teda nerad, ale bude to muset bejt."
"Je tady i dětská stěna, podívej, támhle u pískoviště..." Přeci je jasné, že tohle je oba musí vyloženě potěšit!
Ten pohled...ten kdyby viděli vášniví diskutéři...
"Proč proboha nemáš ňákýko normálního koníčka jako třeba táta?"
"Jako co máš konkrétně na mysli?"
"Já to vim, já to vim." Lauřík se hlásí jak ve škole a přetéká nadšením, aby nám to mohla sdělit.
"Jako tčeba, že pije vád pívko na tevase, žejo?"
"Laurino, přestaň, zase budeme muset poslouchat, že o tatínkovi se špatně nemluví, ale je to teda otřesný, zlatej fotřík na terase."
Se bavím, se bavím...
"Tak mami, hřiště teda dobrý, abys neřekla, že z toho svýho života nic nemáš, můžeš mi fandit, jak polezu tady na ty stromy. Obě mi můžete fandit. Myslím, že mi to bude slušet."
Ale jo, slyším, slyším... no po někom to mít musí!
Nenápadně se snažím také si trochu polézt.
"Mami, já tě vidím. Něco jsi mi slíbila. Ještě jsou tady lidi! Pojď radši ke mně blíž, ať tě mám víc na očích."
Je to docela zajímavý pohled, také by nahoru rád, (tréninkově zatím tedy na ten strom), ale když je to taková práce...
"Mami, mami, dělej, děleeeej, honem lez na tu zeď, proboha támhle jde Kačenka, já jí tady z tý větve úplně vidím,honem musíme odlákat pozornost ode mě, lez, už leeez. Nebo mě aspoň strašně rychle sundej."
"Proboha, co řveš,nejdřív se za mě stydíš, teď zase lízt mám, co je za problém, no tak tě uvidí a bude mít radost, jakej jsi šikovnej kluk a né brambora."
Šimon visí na větvi, tvrdohlavě mu odmítám pomoci dolů, protože to zvládnout jde...a začíná natahovat.
"Maminko, prosímtě, sundej mě z toho stromu nebo mám po kariéře."
"Cože?"
"Když my jsme dneska s klukama ve škole hrozně machrovali, že s mámou chodí na hřiště jen blbec a já.. .no, nekoukej na mě tak, prosimtě, teď ne, až mě sundáš tak jo... a Kačence to hrozně inplomovalo a já už nikdy nebudu moc do školy, když mě tady uvidí."
"Ok, tak slez, když máš sílu machrovat, musíš si umět poradit i teď."
Odcházím, neotáčím se...a nic neslyším. To je moc dobře, že jsme na hřišti skoro sami, myslím, že publikováníhodné výrazy z poza větví neodcházely...
"Neboj, bdácho, já tě v tom nenechám."
Zastavuji, ohlížím se...
Laura sedí na stromě vedle Šimona, utírá mu slzy:
"Maminko, neboj, já se taky nebojím, jen, když Šimon nadává a tak sem mu šla radši pomoct dolů." Kdybych nebyla zrovna leknutá, musela bych se zase dojímat...
Tedy, dýchám si, ale výrazně nezasahuji (vzteklounova ruka drží ségru kolem pasu bezpečně), s drobnou mou pomocí se nakonec dostávají dolů oba a:
"Lauro, to bylo od tebe moc hezký, že jsi šla bráškovi pomoc,  ale nebezpečný." Dodatečně se vnucuji výchovně.
"Nebylo, já sem si pčedtím pomazala vuce tím pdáškem, co se s ním natíváš ty, takže se ten stvach vůbec nedostavil."
Pořád to říkám, že jsou oba za odměnu;)

http://www.youtube.com/watch?v=URki4tef9y4&feature=related