„Tak vidíš, co sem ti říkal, tady se ti bude líbit, popovídáme a zase půjdeme.“ Co vidím, se mi nelíbí ani trochu, ale na útěk je pozdě...
Tatínek, vášnivý country posluchač, zpěvák a ze všeho nejvíce tanečník, se cítí být již dlouho
dotčen, že s ním mé dvě jednovaječně krásné, mladé sestry odmítají sdílet velkointimní pátky
v uzavřené společnosti věkově pokročilých dam a pánů.
A tak teď hrdě vleče přes výčep tu starší a měkkosrdcatější a já zachytávám číšníkovo cuknutí
koutkem: „Ale, ale, Pepíčku, kohopak nám to vedeš?“ „To je dcerunka, Pavlíku...“ „Jóó? To už je
tenhle měsíc třetí, ty divochu....“ Přestávám vypínat s sebou výjimečně vzatá ňadra (chtěla jsem
tatínkovi udělat radost) a tahnu „divocha“ pryč...
Usazuje mě do čela stolu, přímo pod reprák pána se samohrajkama a já tím opticky pěkně srážím
věkový průměr někam k pětapadesáti a naopak zvyšuji svou šanci na nepřeslechnutí žádného
zásadního songu.
Dědoušci s bábinkama zaostřují naším směrem. „Tak to je ona,“ slyším šepot za ramenem, z druhé
strany stolu se ke mně blíží „To je Boženka“ a přidržujíc si naslouchátko, třese mi rukou... „Vy
byste se mi na to střevo, Petruško, nepodivala, viďte?“ Kulím na babinu oči. Paní je sice hluchá,
ale o to více bystrá, takže okamžitě dodává: „No víte, von Pepíček řikal, že vy jako tomu
rozumíte...“ Aby bylo jasné, že to Pepíček fakt říkal, přitahují si sedátka i další dva návštěvníci a
zasypávají mě historkama, kdo ze známých jim už a na co umřel, kdo umírá a kdo to má také za
pár. A co jako bych jim poradila, aby oni neumřeli... No potěš pánbu, otáčím se zpět k otci, abych
se dobrovolně vzdala jeho jména, ale ten tam už není. Dostojiv své pověsti, s každou nově příchozí
vyskakuje ze židle své, aby oprášil tu pro dámu. Během hodiny to zvládnul pětkrát. Přestávám se
divit Libušce, že si tatínka hlídá...
Objednávám si pivo, velké a těším se, že si s tátou konečně popovídám.
„Tati, hele...“ „Pšššt, rozmazává mi hodobóžovu rtěnku dvěma prsty až za uchem, zapomněl jsem ti
říct, že pan K. nemá rád, když se mu do zpívání mluví, povíme si to o pauze...“
Vytahuji cigaretu... „Nenene, dcerunko, tady se nekouří, to víš, voni ty starý to nemaj rádi, o pauze
si zajdeme ven...“
Pauza stále nepřichází, návštěvníci v čele s tátou (asi je tady dost oblíbený, hlavně v kolektivu dam,
jak tak sleduji), vyhazují nožkama na Franta má péro, zubí se a dásní dle toho, co v ústech vlastní a
čůrat se z toho všeho chce evidentně jenom mně...
Táta si jde loknout piva a rozzářeně na mě mrká: „Dneska jede, to von někdy ani nepauzuje, ale
musí mít den, dneska ho asi má...“
Ještěže nemusím tancovat, usmívám se, mám tátu ráda a on je zas rád tady a tak to má být. Jsem se
sebou náramně spokojená. Hodná, opravdu hodná dcera jsem a ty moje ségry, co by jim to udělalo
(nehledě na to, že na ně by nikdo nechtěl vystrkovat zadek, ale tak maximálně dásně, když jsou ty
odbornice přes zuby... )
Nojo, to všechno jsem si myslela, první půlhodinku...
Ježiš, ale já bych šla vážně kouřit, zvedám se a opatrně při zdi, abych unikla oku tancem zaujatého
otce, se sunu ke dveřím lokálu. „Tak a teď něco pro mojí dcerunku...“ Hlas (B)boží, hlas otcův...
„Hora skrýýýývá slunce pod klobouk, dcero mááá, včas po tobě jsem kouk...Tys chtěla utýct, tak to
ne, tančit budeme!“ „Já nechci tancovat,“ kňourám, „říkal jsi, že si budeme jenom povídat,“ uctivě
se snažím zabránit nejhoršímu.Tatínek se tváří, že bych mu dala korunu... Jakžeto říkala ségra?
„Jen blbni a nech se ukecat, ty nevíš, co tě čeká.“ Zkušeným pevným stiskem v pase jsem odtažena
doprostřed sálu a rozjuchaní senioři tvoří kruh. Skoro jako svatba, kdyby se mi zrovna nechtělo
studem umřít.
Pláchnout se mi daří až při mazaném twistu, kdy tatínek v rámci taneční extáze dvě ženy zvedá na
rukách a přes třetí se snaží přehodit nohu, je to zajímavá podívaná, ženy drží jak tažní koně a
dokonce zachytávám, jak se jedna snaží druhou za zády odstrčit a ukořistit tak Pepíčka alespoň na
chvíli jen pro sebe...
Vyčerpaně se vleču k výčepu, světlo na konci tunelu, v podobě nápisu taxi na dveřích, však
nepřichází. Cosi hodně opilého mě chytá za ruku, tedy chytalo by, kdyby se trefilo, takhle je naše
naprvnísáhnutí seznámení podstatně intimnější a loudí telefon. „Víš, že seš tady nejkrásnější?
Dneska, teda. Já tvýho tátu znám, to je hodnej kluk, ale ty seš ňáká netýkavá, viď? To ta minulá
dcéra nebyla, hihihi...“
Že by tetyna přesídlila z tyrkysových kabeleček hochnóbl podniků na charitu třetí cenové, to se mi
moc nezdá... Vysvětlení přichází záhy: „No to je Franta, von chlastá děsně, ale je to kámoš, jak
voni se na mě ty baby dycky nakonec nalepěj a semtam ňáká jako i chce, no rozumíme si, žejo, tak
Franta mně jí vždycky zbaví, akorát musím říct, že je to dcera. Von je to slušnej kluk a cizí by se
bál.“
Konečně přichází úlevné: „A dáme si poslední kousek a pěkně na počest Pepíčkovo dcerunky.“
Samohrajky ohlašují Kabáty a pan K. s mým otcem u mikrofonu zpívají: „Vezmu tě má milá
rovnou k nám, kolem louky, lesy, hejna vran...“ A to mě dostávají, protože tam já bych klidně šla...
Tatínku, děkuji za úžasný večer, já si to snad ještě někdy s radostí zopakuju...
