Když jsem v deseti letech hekala za mámou na kole a běžkách a řvala, že už mě nikdy nepřemluví, měla jsem pocit, že cesta (má) kavárenského povaleče je to nejlepší, co se mi může v životě přihodit.
V určitém období jsem se sportu vyhýbala skutečně zodpovědně, v zápalu lásky jsem sice chodila okukovat místní malofotbalový klub, ale tak nějak spíše z důvodu, abych na milého dohlédla a zavčasu mu připomněla, že už je čas jít domů.
„Já chci taky běžet!“ Lauřík mává rukou pod nosem pánovi s notýskem, který jasně řekl, že limit je sedm let.
Pláč.
„Tak já poběžím s tebou, jo?“
„Ty jsi ta nejlepší maminka.“
No, to se ještě uvidí, že bych běhání do kopce nějak dvakrát holdovala, se říci nedá a přepadají mě důvodné obavy, zda to vůbec zvládnu.
Ne, nechce si to Laura rozmyslet, z bratra přetéká adrenalin všemi otvory, je jasné, že na čáru jdeme i my.
Z kopce to ještě jde, veterán Karel si za námi udržuje odstup, pětiletá Lucka nás dávno předběhla. Pod lesem Laura pouští první slzy: „Já tady, maminko, asi vydechnu naposled!“
Odmítám zastavit, dítě přidává na seznam další výčet v čem všem jsem nejhorší...ok, zvolníme.
Lucka už má třista metrů náskok, Karel nás dobíhá. Laura žádá okamžitý návrat zpět. Odmítám. „Kdepak, to by nešlo, chtěla jsi běžet, tak to vzdávat nebudeme.“
„Ty jsi ta nejstdašnější máma na světě.“
Vybíháme z lesa, čeká nás kopec. A vítá fotograf. Lauříka přestává píchat v boku, ladí do úsměvu.
„Ahoj, my tady s mámou běžíme pdo medajli. Ale máma už moc nemůže, tak mě bdzdí!“
Koza. (Tedy vlastně ne, v zápalu vášně sportovní se zapomněla zeptat, jestli není ženatý:))
Dobíháme. Lauřík září. Nebyly jsme poslední.
„Šimone, musim ti žíct, že pod lesem šla na mámu slabá chvilka, ale podažilo se mi jí dotáhnout až do cíle.“
„To jsi, Laurinko, šikovná holčička.“
„Já vim a teď mě nechte vydejchat.“ Pouštím ji ze zorného pole, to nedělám dobře...
„... a můžeš si klidně i šáhnout, že už mi vostou jako mámě, chceš?“ Copak to slyším za přelíbezný hlásek? Laura sune své ruce do rukou neznámého mládence. Ten ještě nestihl zabrat, o co vlastně mrňavce jde. „No mozoly na vukách pčece, šáhni, to mám jak už sem taky hovolezkyně.“
Bez možnosti, že by snad do nabídky na ošahání přišoupla v dobrém rozmaru i mě, ji táhnu pryč.
Pláč.
Šepot bratrovi.
Dvojitý pláč.
„Mami, tak to jsi ale fakt zkazila velkou šanci. Tohle byl hasič a horolozec najednou, přesně jak jsi říkala, že jenom takovýho chceš. Nepošleme tam Laurinku ještě jednou?“
Never ending story:)
http://www.youtube.com/watch?v=xhFoMBTWZC0&feature=related
