No vida, nakonec to bude příjemná cesta, si myslím, když se konečný počet zavazadel ve dvě ránozastavil na třech kusech. Jedeme vlakem, sami a daleko. A já bych letos výjimečně radějioslňovala novým kloboukem a ne tím, kolik toho unesu...
Úměrně dobrému rozhodnutí, počasí, dovolené v lese a nezpožděné mašince mám povznesenou
náladu. Zbavena veškerých tašek, dosedám, kam mám a už u Putimy nabádám děti, že by
bylo pěkné, kdyby si se mnou o té bráně zazpívaly... Když začínám druhou sloku, zvedám se a
přidávám taneček... Děti se smějí a kamsi ukazují rukama... Přijímám to jako jejich projev
soudržného veselí s kreativní maminkou a přidávám na síle hlasu. Nakláním se dozadu, do strany,
dopředu a tuhnu... V hlubokém předklonu zjišťuji, že můj batoh podupává nohama do rytmu a
vesele se na mě usmívá. Maličký přimáčknutý pán, kterého jsem před dvaceti kilometry zavalila,
aniž bych si ho všimla, se výborně baví. Nemluvím. Zírám, rudnu a Laura mě doráží: „Maminko,
už toho pána vidíš taky? Není on tvošku chudáček? My sme ti to chtěli žíct, že tu nejsme sami, ale
ty si se nedala rušit jak si tancovala.“ Polykám, sedám si a rychle se snažím sama sebe uklidnit,
že horší už to být nemůže, takže vlastně o nic nejde. Může. „Lauro,“ bere si řeč Šimon, „možná
by bylo dobrý mamince taky říct, že jestli je ten pán gejn, tak musí bejt dost vyděšenej, protože
mamince taky celou dobu, co tancuje, kouká z trička takovýto jak sme z toho pili mlíčko, když
sme byli malý, to hnědý...“ Upřeně mi hledí do očí a zcela vážně konstatuje: „Trochu trapný,
viď?“ Zvedám se. „Jé maminko, podívej, ty si vyseděla motýlka...“ Lauřík ukazuje prstem pod
můj opocený zadek, vietnamský pán se stále stejně dobře baví, na gejna nevypadá...
Zbaběle prchám z kupé a upozorňuji mrňata, že za chvíli přestupujeme. (A doufám, že pána už
nikdy neuvidím).
Po dvou minutách mé nepřítomnosti pán již nesedí, ale stojí, na svých malých zádech
má můj obrovský batoh, v ruce kufr a řečí, která nenese ani stopu nějakého mně známého jazyka,
mi sděluje, že můžeme jít, je tu jen pro nás. Zírám na Šimona, ten se culí a vysvětluje, že to
s pánem zařídil, abych se neztrhala. „Jsem si všimnul, jak ti lezou ty žíly na rukách a teď ještě jak
si z toho ztrapnění celá upocená, takhle už bys nevypadala jako moje krásná copatá sestra .“
Na dotaz jak to dokázal, když pán mluví jinou řečí než on, neodpovídá... Pan vietnamec tedy
s neslábnoucím nadšením táhne vše, co jsem původně měla nést já, pěkně z vlaku do autobusu
(je výluka) a z autobusu zase do vlaku a pro veliký úspěch dokonce i na dalším přestupu
v Budějovicích znovu do jiného vlaku. Šíma (na rozdíl ode mně) pána obdivuje jen do okamžiku
než jeho pozornost upoutá parta Francouzek a loudí slovíčka, aby si ho holky všimnuly.
„Bonžůůůůr...“ Slečny odpovídají, Šimon se pýří. „Mami, honem, jak se řekne, jestli mluvěj
francouzsky?“ ... „Parlevůůůůfrancééé?“ Slečny se dost baví, odpovídají Šimonovi dle očekávání
a přidávají, kam Šíma jede? „Mami, to je už moc závazný, viď? Takovej rozhovor, honem mi řekni,
co jim mám říct, aby se mnou tak neflintovaly, nemám na to teď čas, když jedeme na tu dovolenou“
„Tak jim řekni, že ty už nemáš čas parlefrancéé.“ „Týý krááso, tak to je fakt hustě nadupanej
nápad, takhle jim to říct.“ Holky se smějou, Šíma dostává na cestu francouzskej bonbonek,
vietnamský pán už netrpělivě čeká, až dostane povel, do kterého vlaku nás má zase odnést a
můžeme jet dál. (Docela ráda bych mu odlehčila, ale je zásadně proti). Když pán opět usedá ve
stejném kupé s námi, začínám přemýšlet, jestli se mu nelíbíme až moc. Děti ho přijaly do party
hned, („oženíme mámu“ je ještě nepřešlo), pan průvodčí v Hradci nám přeje příjemnou cestu:
„A nezlobte, děti, tatínka.“ Děkujeme „tatínkovi“ a loučíme se. Mrňata se mě později ptají, jestli
takhle se dělá to „seznamování na ženění“...
Po příjezdu se Šimon rychle aklimatizuje na vodní prostředí a sděluje mi, že má novou holku:
„No, francouzšťanka to není, ale je nádherně zrzavá a umí lovit ryby, takovou sem si dycky přál.“
Jdu si nevěstu prohlédnout... Holčička, o pár let starší než Šimon, zrovna maluje srdce do písku a
významně pohupuje bokem i sítí na ryby. Je pěkná a ošklivě na mě kouká. „Mami, jdi pryč,
nevidíš, že potřebujeme s Bárou trochu soukromí?“ Monitoruji tedy situaci ode dveří chatky.
Můj, do té doby rybolovem i ženou (doufám) nepolíbený, syn už začíná pronikat i do techniky
tkaní sítí a rybky rozeznává v latinských názvech... Po hodině rybolovu se ke mně žene
s Lauřiným kyblíkem, který si odkládá rovnou mezi talíře s polévkou: „Mami, mami, mám vokiše,
představ si to, bylo tam hejno malých útočících štik na sídliště vokounů a já je všechny zachránil
těmahle svejma holejma rukama.“ Mává mi rybkou vytaženou z kbelíčku před obličejem a trvá
na fotečce v zapadajícím slunci. A rozeslat hned všem příbuzným minulým, současným
i budoucím. Aby věděli, že Šimon je rybář, statečný rybář!
„Lauro, pocem, koukej, to je třetí největší vokiš na světě, říkala to Barborka.“ Kdyby nemusel
držet rybu za miniocásek, jistě by se u toho vyznání plácal rukou přes mužnou hruď. Lauřík je
pořád stejný stoik, omrkne situaci a zráchaného bráchu, pozvedne obočí, jedno a: „No tak to asi
bude nějakej megavokiš a ty si megatvouba, dyš to tý holce věžíš. Z tohodle by nebyl ani
malinkatej žízeček, ty vybáži...“ A je to. Ten večer už se Šíma za Barborkou nevrátil: „Tak tohle
léto to na svatbu nedopadne, ani máma, ani já... a Lauru si dobrovolně žádnej nevezme, má na
všechno odpověď, je neoženitelná...“ Otáčí se na druhý bok a dodává: „Jako ty, takovej hodnej pán
to v tom vlaku byl a zase si mu nedala ani telefon....“
