„Laurinko, co myslíš, načneme jí na ten rohlík tuňáka?“ „Načneme, Šimonku.“ Nenápadně se zavrtím, olej z rybiček se fakt blbě smejvá…
„Maminko, pšššt, spinkej ještě, my taky spinkáme, jen jsme šli na záchod.“
Šimon mě slovem a také trochu dveřmi, sráží zpět do horizontální polohy.
Jednou za čas mají děti všeobjímající nápad „uděláme mámě pěkný probuzení“.
Večer se domluví, ráno „nenápadně“ vstanou a chystají mi „hostinu“.
…
„A Šimonku,“ (specifický znak sourozenecké symbiozy – jmenná zdrobnělina – jistá záruka mega
spiklenectví), „já myslim, že minule měla maminka velikou vadost, dyš sme jí na ten chlebík se sývem
nasypaly to glanko, došáhneš tam?“
„Jejej, to se mi to vysypalo dneska nějak moc, nešlapej do toho, prase! Takhle to tou bačkorou dáme
zatím na stranu.“
Asi se mi chce čůrat…
„Hele, Laurinko, kde máš ty nový fixi vod babičky?"
Začínám trošilinku přemýšlet jestli ti, co říkají, že dětem moc dovolím, nemají přeci jenom krapítek
pravdu…
„Šimonku, ještě jí tam vymačkáme citvonek a to kafíčko jí nebudeme dělat úplně houký, aby se nám
nepopálila, viď?“
Modrý kohoutek má zelenou…
…
„Maminko, vstávej, máš tady od nás překvapení.“
Šimon drží ségru za ruku, na stole za ním se, na ubrousku s namalovanými srdíčky a nápisem mámě,
čerstvě propsanými lihovou fixou na stůl, usmívá – doslova – talíř, na který děti ve tvaru obličeje
vyskládaly rajčata, salám, sušenky, mrkev i rohlík s lehce násilně dobytým (z konzervy ven) tuňákem.
V konvici je červenokohoutkový čaj.
Minule mi, „mamince pro dobré chutnání“, vymýšlely básničku s flétnovým doprovodem, dneska „ ti nic
říkat nebudeme, papej v klidu, to je zdravější“.
…
„Děkuju, moc jste mě potěšily, jdete jíst se mnou?“
„Nene, sedni si sama a jez, my se budeme koukat jak ti chutná…“
Bez možnosti dalších námitek mě přisouvají ke stolu a synchronizovaně usedají na postel, stejně tak po
celou dobu mého (rychlého) pojídání naklánějí hlavy, Forreste:)
A za okamžik se porvou jako koně a až do večera spolu budou chvíli ka a chvíli neka, já si budu stokrát
počítat do milionnekonečna, odpoledne si v rámci „samisobě“ rodinné terapie dáme zdravotních deset
kilometrů na kole a já díky v lese zanechané přebytečné energii ještě před večerníčkem dojdu k závěru,
že bych je fakt za nic na světě nevyměnila, ale ještě jeden Šímův záchvat vzteku a budu si do smrti už
jen slintat v prima sociálním zařízení na triko a pak najednou:
„Mami, tobě není dobře, viď?“
No, dobrý postřeh, synku…
„V pohodě, nic mi není.“
Šíma se pokouší psát úkol na téma Až budu velkej a zároveň ze mně nespouští oči.
…
„Až budu velkej, budu bohatej a splnim si z těch peněz tři hlavní přání: Budu mít velkej dům se zahradou,
ve který budu chovat hrozně moc zvířátek, hlavně morčátek , druhý je, že budu bydlet v Americe, abych si
ty peníze hodně užil jako Robyn Hůd a třetí, že se budu starat o lidi na vozejčku jako moje máma,
protože za to se peníze neberou, ale myslim, že z toho člověk taky může bejt šťastnej.“
Mé zlobivé dítě s velikým srdcem…
„Mami,“ chytá mě za ruku, „ já sem ti chtěl jenom říct, že o ty lidi na vozejčku bych se sice chtěl starat,
protože je mám rád, ale hlavně taky proto, že si na nich natrénuju to vožení tebe, až na něm taky budeš,
abych to pak s tebou už uměl citlivě.“
Pomalu otevírám pusu…, Laura mi ji zavírá:
„No, maminko, to bvácha váno žíkal a taky, že až umžeš a dyš budeš mít zvovna navozeniny, tak ti na
hvobeček budeme dycky nosit bonboniévu, tu maucipánovou jak máš váda a dyš nebudeš mít
navozeniny, tak ti tam budeme chodit pálit ovanžovou svíčku, pvotože to máš nejvadši, žejo?“
„Lauro, ale přece sme se dohodly, že si jí ještě umřít nenecháme, tak co jí to vykládáš předčasně, nebude
pak mít žádný překvapení na tom hrobečku.“
Myslím, že už vím, komu předám do úschovy playlist:)
