A víš co udělám, až budu velkej?

Napadá mě milionnekonečno různých odpovědí, kupodivu jen ta správná ne."Nechám si vytetovat tadydle přes ruku od ramena až dolů velikánskej barevnej nápis New York."Můžeme klidně zhasnout, Šimon září jak roj světlušek.

"No, to je prima nápad, jen se možná ještě předtím ožeň." Hovořím laskavě, trénovaně.
"A to jako proč?" Milej není ani trochu, zvykám si, prý to po pubertě přejde.
"Pak už bys možná nemusel mít tolik nabídek."
"Blbost, to se naopak tím apgrejduju. Jakože taky něco vydržim a nejsem žádnej měkouš přecitlivělej."
"Aha a bude to stačit?"
"Stačit na co?"
Odpověď už nebude, Laura se právě poblinkala do masky na zítřejší maškarní.
"Tak a mám po hehe, já tam chci, to prostě není možný, že jsem nemocná."
Prohlížím hromádku neštěstí a mám pocit, že tentokrát moje čarování stačit nebude...
"Lauři, mrzí mě to..." Vysvětluji, jak má všechno svůj význam a Lauře je to úplně pochopitelně jedno. Je nešťastná. Strašně neštastná. A má skoro devětatřicet!
...
"Šimone, ty si ze mě děláš legraci. Co to zase je v tý žákovský? Ty trápíš Michala?"
Synův emoční záběr je den ode dne výraznější. A stále mě něčím překvapuje. Bohužel velmi vyváženě na obou stranách. Takže pěkně z extrému do extrému. Ne, pořád bych ho nevyměnila za jiného, ale někdy mám pocit, že to prostě nedám. Jsem už unavená.
A na Šimonovi by si vylámal zuby kdekdo.
Při jeho citaci listiny práv (povinnosti prý ještě nebrali) se svlékám a lezu pod sprchu.
A přemýšlím, co provedu s Laurou. Je mi jí hrozně líto. Těšila se celý měsíc,
v masce kočičky běhá doma už týden...
"Šimone, ne abys ji trápil než se umeju, je jí blbě, tak sakra zvolni aspoň teď."
...
"Laurinko, Lauri, spinkáš?"
"Jo, nech mě být, je mi špatně a jsem nešťastná, že zítra nemůžu na ten karneval, když jsem najednou tak nemocná."
"Lauri, šoupni se, rychle než se máma umeje, aby mě tu neviděla a dej mi ručičku a zavři oči a..."
"Šimone, co to děláš?"
"Pomáhám ti a neřikej to mámě ani nikomu. Já vim, že zlobim a stejně by mi to máma nevěřila, že vás mám rád, když řikám, že nemám."
Nevidí mě.
...
"Mami, mě už nic nebolí a nemám teplotu, můžu jít zejtra do školky." Září, zírám.
"Nojo, Laurino, nekřič, nemůžu si číst." Ani oči nezvedne, když se ptám, jestli ségře po dobu mé nepřítomnosti neubližoval.
Že to umí, vím, že to provedl tajně a neplácá se pyšně po ramenou je novinka. Myslela jsem, že když jsem vysvětlovala, jak je to s přecintáním kyblíku, nebyl zrovna naladěn na stejné frekvenci.
Možná byl. A možná to dá(m). A Laura si vezme toho vysněnýho hodnýho:-)
http://www.youtube.com/watch?v=MWNlzM_cjug&feature=related