„Když seženeš deset tisíc tak tě beru s sebou...“ Fakt to řekl? A já kývla? Kývla. Stopem přes malý-velký kus světa? Na měsíc? A s Ním? Sním? Nesním. Hurááá.Z pekárny jsem vylézala jen na doplnění nezbytných čárek ve školní lavici...
Desátého července stojím na místě určeném, vymydlená se vzorně sbaleným batohem přesně dleinstrukcí, pamětliva Jeho: „Máme to přesně rozdělený, nikdo nesmí na nic zapomenout, jinak jsmev pr...!“ a čekám na Něj.
Říkala jsem mu Tulák budoucností, proč, to už nevím..
Přivlekl se se zpožděním, za sebou vlečíc cosi dohněda neforemného: „Čus, jsem nestíhal zabalit,ani nevim, co s sebou mám...“
Neodvažuji se vznést námitku, ale je mi jasné, že za šéfa tady tedy rozhodně nebudu...
„Mávej!“ poslušně se prsím s cedulkou s nápisem, Tulák si balí cigaretu... Je na mě hodný, když moc nehekám a neotravuju mluvením, ubalí mi taky. Aby neubalil, když jsem ho to naučila...
„Budeme prát.“ Tulák ze sebe sloupává ponožky (v batohu má ještě troje, také dvě trička, jednynáhradní slipečky, tepláky, nůž, hrnec, tři masoxy a knihu, víc nic). Věrna předsevzetí, nedat mušanci pochybovat, že na cestu vzal tu nejlepší z konkursu, nekomentuji nic.
„Ty nebudeš prát?“ Zdá se mi dost nevhodné přiznat, že já mám gaťky pečlivě napočítané na každý
den. „Ale jo, taky už potřebuju.“ Vytahuji své dva nejluxusnější krajkové kousky, aby viděl, že
nejsem žádná třetí cenová a odhodlaně je přidávám k jedovatě zeleným slipečkám.
„Ták a teď budeme sušit.“ Usmívá se a připíná vše mokré na svůj batoh a jde se. Slipečky jsou voňavé a
nádherně odráží v odpoledním slunci původní barvu mých hodobóžových gaťek. Blbec, kdyby
věděl, že jsem na ně šetřila dva týdny...
Tři dny venku, jeden vevnitř. Hurá.
Vylézám ze sprchy sto let starého domečku ve Valle a kuju plány. Jak to říkal? Že se vždycky s
každou dohodnul dopředu jak to na cestách bude se sexem, aby pak nedošlo k nedorozumění. A co
jsem to říkala já? Aha, že něco takového by mě ani nenapadlo a ať to na mě vůbec nezkouší, už
vím. Tak to abych ty tatínkovi ukradené prezervativy ani nepřiznávala...
Uléháme do společné postele a já trpím, že v tom lítám dokonale už několik měsíců je jasné, ale
přece mu to neřeknu...
Otáčím se k němu zády, aby si náhodou nemyslel... a on štrachá, ne rukou směrem ke mně, štrachá
tou druhou v batohu: „Áaach, tady je.“ Co vidím, mě šokuje. Už zase spořádaně leží na zádech, na
sobě oblíbené tygrované slipečky, na stolečku multifunkční plecháček na vodu, vývar i zuby a čte
Bibli. Tváří se jak všichni svatí, zaujatě listuje a dívá se, jestli já se dívám... Ale asi nepíšou nic
zajímavého anebo má pocit, že pro dnešek by lekce výchovy mladých dívek stačila a hbitě se
(konečně) přetáčí správným směrem. K následnému hříchu se dostáváme vcelku rychle, ale Tulák
je najednou celý nesvůj, v nejlepším se mě snaží ze sebe setřást s nehranou hrůzou v očích.
„Neblbni, mám před civilkou a nemám prezervativ...“ Hm, to já jo, (žertovala bych i hlasitě, kdyby
mě předtím tak neodboural tou Biblí), hned dva (a zase se tak pěkně zavrtím), v kabelečce
s řasenkou, ale jsem v prekérní situaci, když je přiznám, bude to vypadat, že jsem kecala, když
jsem vykládala, že jsem slušná holka, co na cestách nesouloží... Ale on je fakt ne(a)hraně zoufalej,
propouštím ho, nerada, ze zajetí a Tulák, šťasten v objetí svého mužství, okamžitě usíná..
Ráno, aby náhodou nedošlo k dodatečnému odhalení (nebo nedejbože pokušení) se corpus delicti
snažím spláchnout do záchodu. „Co tam děláš tak dlouho, dělej, mně se chce taky...“ Propadám
panice, dva vodou nalité pytlíčky plavou v záchodu a já je nemám jak zlikvidovat. Strkám ruku
do mísy a cpu do nich papír, pořád neklesají. Bušení na dveře sílí a já chci ve svých osmnácti a půl
zemřít. Sakra, blbá morálka, blbý souložení, blbá já... Po dalších deseti minutách se mi je konečně
daří roztrhat a spláchnout. Celá rudá vylézám ven: „No to je dost, cos tam proboha dělala?“
Nedůvěřivě sleduje můj stále ještě zrychlený dech. Chytám druhé kolo zdravé barvy a jdu pokorně
balit. O sexu už nechci ani slyšet. Však on také ne, to je jasné... A klidně si může myslet, že měl
vzít jinou!
Chvíli poté stojíme zase na stopu a Tulák mě podezřele rozjitřele bere kolem ramen: „Hele, jsem
o tom přemýšlel, včera to bylo moc pěkný, jen škoda, že nemáme..., víš? Já na to nemyslel, když jsi
říkala že..., ale to bys mě asi fakt dostala, kdybys nějaký měla ty. To bych si asi začal myslet, že jsi
správná ženská do nepohody.“ Začíná mi cukat oko, ten chlap si ze mně dělá legraci...
Máme hlad, chleba, mléko, nanuky, na víc nám nezbývá. Přesto Tulák vychází z benzinky a
spiklenecky na mě mrká: „Hele co mám, no já vim, stály hodně,“ nad ním je viditelná aura
z norských prezervativů přepočtených na orosené Budvary... „Hned jak se zase ubytujeme tak
tu severskou velikost vyzkoušíme, jestli mi jako nebudou malý...“ Schovává poklad do batohu a
další tři dny se tváříme, že se vůbec neznáme.
Blížíme se k finským hranicím, nejdříve nám staví parta trávařů, co mě na zadním sedadle učí
správně vyslovovat mina rakastan sinua, abych byla řádně vybavena do vášnivých nocí. Aby
to bylo pěkně vyvážené, dalším, kdo nás veze, je sám pan farář. No vida, Tulák vytahuje Bibli,
všemi patnácti slovíčky vysvětluje pánovi, že to je dárek jen a jen pro něj a už se vezeme až
k němu domů. Zatímco já se láduji s jeho ženou a dětma jahodami, Tulák umírá ve finské sauně,
protože „Taková sauna, to přece nic není, když jsem přežil sex s touhle copatou kozou...“ No na
kříšení to nebylo, ale než zase nabral síly, mohli jsme si tu drahou kořist klidně otevřít až doma...
Bible, ta stojí asi dodnes na polici pana faráře ve sbírce ostatních a já už nikomu nevykládám, že
na cestách ne.... (ale je to pravda, fakt:) ).
