Táto, dovedl bys postavit robota? Tak nějak to začalo. Ale vlastně to začalo už v mém útlém mládí, kdy byli mými průvodci hrdinové ze Čtyřlístku, zejména Prof. Myšpulín, slavný to vynálezce.
Tehdy ovšem mé vynálezy vedly spíše ke zkáze domácnosti, než ku prospěchu lidstva :-)
To bylo na začátku dubna letošního roku, kdy se ke mně nenápadně přitočil můj syn a pronesl tu osudovou otázku. Zřejmě nějak zavětřil, že mám jednu ze svých tvůrčích chvilek a také, že spolu s novou 3D tiskárnou v naší domácnosti, jsou k tomu všechny potřebné nástroje.
Tak dobře, postavím robota, ale ty ho budeš učit, platí? To bych totiž nebyl já, abych mu jeho radost neobohatil o nějaké to ale (samozřejmě pro něho prospěšné ale).
I pustil jsem se do díla a pomalu, avšak jistě, rodil se malý humanoid MATYLDA.
„Proboha tati, proč se jmenuje Matylda?“ Zeptal se mě synek, když uviděl po vytištění hlavy nápis na Matyldině čele. Usmál jsem se a začal usilovně přemýšlet, jak mu vysvětlím, že vlastně vůbec nevím. Že to bylo první jméno, co mě napadlo, jen tak mimoděk, bez přemýšlení. Zkrátka mi vyskočilo z hlavy.
Běžely dny, měsíce, až nastal červen. A Matylda byla na světě. Takové miminko o velikosti tříletého dítěte, co ale nic neumí, prostě jenom je.
„Tak já svou půlku splnil, synku, teď je řada na tobě,“ povídám Vojtovi a přitom se usmívám pod vousy v očekávání, jak svůj úkol uchopí.
„Když já to ale neumím..“ To byl utrápený výraz. Vlastně v něm šlo docela dobře číst jeho myšlenky – a nemůžeš to udělat ty, vždyť to je spousty práce...
„No, kamaráde, budeš se muset učit :-) Ale neboj, není to tak strašné. Počkej, až vdechneš Matyldě život, bude to skvělý pocit. Uvidíš, budeš se cítit jako velký doktor Frankenstein :-)“
To ho rozesmálo a tak jsme se pustili společně do díla. Já učil syna programátorskému způsobu myšlení, on se zase učil své myšlenky převést do kódu programu. A šlo to :-) Jen ta jeho hrozná lenost... No, má po kom, mohu směle tvrdit, dívaje se do zrcadla.
Zůstává však ve mně dobrý pocit, že jsem pro svého Vojtu zase něco udělal, že posouvám jeho znalosti a vědomosti, že jeho vysedávání u počítače se posouvá užitečným směrem a že snad jednou, až bude dospělý, pomohou mu o něco lépe obstát ve světě plném techniky.
