Válečná vizuální epopej z břehů Dunkirku

Christopher Nolan se řadí k předním autorům Hollywoodu, do kterého se nikdo nebojí vložit svou důvěru. Tu si původem anglický filmař znovu zasluhuje svým novým válečným filmem Dunkirk.

Břeh francouzského Dunkirku. Léta páně 1940. Anglická armáda je z jedné strany obklíčena německým vojskem, na straně druhé jsou ledové mříže v podobě kanálu La Manche. Pravděpodobnost výhry nad nacisty o kousek pláže je více než mizivá. Jediným vítězstvím je přežití.

Zhruba takový je námět nového válečného filmu z dílny kultovního režiséra Christophera Nolana - režiséra úspěšných scifi jako je Počátek či Temný rytíř. Svůj filmografický rozsah tentokrát rozšiřuje o svůj první historický film, který je o útěku anglických vojáků z Dunkirku. Francouzského místečka, které je Anglii téměř na dohled. Způsob vyprávění by se dal považovat za vizionářský a zcela inovativní.

Prvně si řekněme hlavní body příběhu – děj se odehrává na třech pozicích, které trvají různě jinou dobu. Máme část na pláži, která v příběhu trvá týden. Máme část na vodě, kdy malinká anglická lodička připlouvá pro vojáky (zde se v ději ocitáme na jeden den). A je zde jednohodinový let ve vzduchu. Všechny tři linky se vzájemně prolínají. Dochází tak k tvoření filmových zkratek napříč podzápletkami a k celkovému chaosu, který by se dal znázornit jako chaos samotného válečného konfliktu.

Samotný problém děje nastává ve chvíli, kdy hledáme jakoukoliv větší hloubku příběhu. To, co vidíme před sebou, je jakási rekonstrukce samotného útěku, beznaděje a strachu. Jsou nám znázorněny emoce, které však v důsledku naší neznalosti postav, vyplývají vcelku chladně, a nezabodují tak moc.

Dunkirk však exceluje v gradaci napětí. Zimmerova hudba zní v téměř každé scéně. Neustále slyšíme tikot hodin, který ve mně vyvolával zcela jasnou nejistotu. Hlavní bod v napětí je však i fakt, že za celou stopáž filmu nevidíme jediného německého vojáka (vyjma jejich letadel). Nacisti tak působí jako skrytý nepřítel. Jako predátor, který se neustále skrývá a kořist tak nikdy neví, odkud se její lovec vynoří. Když se najednou začne střílet, tak to přijde zčistajasna a vy tak zůstanete v šoku.

Dunkirk je rekonstrukcí samotného útěku, beznaděje a strachu.

Tomu všemu dopomáhá kamera Hoyte Van Hoytemy, která je na mnohých místech až subjektivní a nejistá, mnohdy nám ukazuje přenádherné, ač stále děsivé, obrazy války. Když na film jdete v době jeho promítání v kinech IMAX, tak rozhodně neváhejte využít těchto speciálních projekcí. Snímek je totiž natáčen na 70mm IMAX film. V praxi to znamená, že obraz je velký na celém plátně a vy se tak více vnoříte do děje. Nolan však rád střídá formáty, a tak i nyní jsou asi tři scény natáčeny na menší velikost filmu. Ve výsledku to však působí rušivě (naopak od výborného použití v jeho předešlé scifi Interstellar).

Ke konci je třeba zmínit herecké výkony. Můžu potvrdit, že vybraný ansábl herců je více než kvalitní, a tak jejich umělecký výkon je zcela výbornou ukázkou skvělého herectví. Kvalitativní standardy, kterým je Cillian Murphy a Tom Hardy už tak nedojmou, ale velkým překvapením je pak výkon Harryho Stylese, zpěváka mnohdy rozporuplně přijímaného boybandu One Direction. Vtipné na tom je, že Nolan ho nevybral pro jeho slávu (a tím by tedy profitoval na návštěvnosti svého filmu). Fakt, že je jeho herec slavný, zjistil až od své dcery v průběhu natáčení.

Když si shrneme celý film – Dunkirk je vizuální válečnou epopejí, která exceluje po filmařských řemeslných stránkách a ukazuje, jak je Christopher Nolan mistrem příběhové gradace a struktury. Avšak pozor, nejedná se o tolik klasického Nolana, který si bují v obrovských „mindblow“ situacích. Rovněž zde nehledejte hluboké a vypjaté vztahy mezi postavami. Snímek má jediné a hlavní poselství: Ukázat hrůzy války, přejít až na nechutnou hranici násilí a přitom vás stále bavit, držet v napětí a zarazit vás nekonečně hluboko do sedačky.