Železnici příliš nevyužívám, obvykle udělám jen pár cest o prázdninách v pondělí ráno z chalupy do zaměstnání. V posledních letech to byla obvyklá nudná klasika – pravidelných pár minut zpoždění standardně hrozící tím, že ujede přípoj, ale nakonec jsem vždycky nějak dorazil. Také to vždycky vychází dráž i déle než autobus, ale vlakové spojení je holt v tomto případě a v danou hodinu šikovnější.
Dnešní ranní cestu jsem si užil prakticky v každé chvíli. O tom, že je částečná výluka, jsem věděl předem. Náhradní autobusový spoj dorazil na rynholecké náměstíčko o klasické dvě minuty později. Průvodčí se mi jal vystavovat jízdenku za běžnou taxu do pražské Ruzyně a po chvíli zkoumal vytištěnou účtenku s částkou 71 Kč. Kupodivu se mu to samotnému nezdálo a s omluvou „ono mi to tam skáče samo“ zahájil druhý pokus. Správný doklad na 54 Kč se mu podařilo vystavit po pěti minutách ve chvíli, kdy autobus brzdil u následující zastávky na Slovance.
Mezi Kamennými Žehrovicemi a Kladnem-Rozdělov řidiče překvapila uzavřená silnice, po které měla vést jeho objížďková trasa. Nikdo nic nevěděl? Propána, a to jsme byli dnes ráno už nejméně třetí spoj... Průvodčí telefonoval, řidič objížděl. Škoda, že se nikdo z managementu Českých drah při plánování výluk neumí podívat na internetový seznam silničních uzávěr. Ale proč by toto mělo fungovat v organizaci, jejíž šéf bere čtvrt (půl) milionu měsíčně, že.
Na kladenské nádraží, odkud už jel „normální“ vlak, jsme tedy dorazili s desetiminutovým zpožděním. Vláček čekal na nás asi 15 výlukářů a lidé v něm nejspíš měli radost. Vlak si své výchozí zpoždění hrdinně udržoval jízdní rychlostí asi 35 km/h. Mezi Veleslavínem a Dejvicemi nejprve prakticky zastavil na přechodu pro chodce (myslel jsem, že vlak má před vším přednost?!) a před dejvickým nádražím zůstal asi dvě minuty stát. Páni, tam musejí mít frmol, pomyslel by si naiva. Jenže na nádraží kromě zoufalého vláčku Regionovy bylo pusto. Asi tam někoho překvapilo, že by měl náš zpožděný vlak odbavit.
Na Masarykově nádraží jsme zastavili o 15 minut později oproti výlukovému jízdnímu řádu, na 7. koleji jako druhý vlak v pořadí, takže jsme do haly šli ještě 100 metrů po peronu, ačkoli další čtyři koleje a tři nástupiště byly prázdné.
Jasně, nic dramatického, fakt jsou i horší věci. Ale z celkového pohledu – příměstské vlaky (určitě tedy na trati uvažované „letištní rychlodráhy“ č. 120) jezdí šnečí rychlostí a s neustálým zpožděním, i kdyby to měly být jen dvě minuty. Na tom si České dráhy zakládají. Navrhl bych, aby firma určitě nevyplácela zlatý padák panu Zelenému, který se na jejím neblahém stavu podílí, a za zlomek ušetřených peněz vyslala pár lidí do Berlína, Paříže a Londýna, aby se podívali, jak frčí (ano, doslova: FRČÍ) příměstská železnice tam.
