Jan Palach, který se před 45 lety upálil na protest proti sovětské okupaci, má zasloužené místo v českých dějinách.
Na jeho sebeupálení mohou existovat různé názory, počínaje míněním, že to neměl dělat (už třeba kvůli rodičům), že to byla bláhová zbytečnost a konče tím, že šlo o vrcholné hrdinství. Těžko odhadnout, jak to tehdy sám přesně myslel a jak by svůj skutek zhodnotil nyní, kdyby mohl žít...
Význam Palacha jako symbolu odporu vůči normalizaci byl samozřejmě značný. Posiloval jak ty, kteří jen trpělivě doufali, že se situace jednou zlepší, tak ty, co se např. ve výroční den Palachova skonu sjížděli do Všetat k jeho hrobu, který komunisti přemístili z pražských Olšan. A nechali se za to šikanovat či vystavovali všanc své další profesní kariéry a riskovali i postihy svých rodin.
Nakonec to vlastně byly nepokoje tzv. Palachova týdne, které před 25 lety odstartovaly definitivní konec komunismu v Evropě.
Přes to všechno se pozastavuji nad úmysly vytvořit z Palachova „rodného“ domu muzeum. Například – kromě hrstky výše zmiňovaných – kolik z nás vůbec v takové díře, jako jsou Všetaty, kdy bylo? Nanejvýš jsme na místním nádraží, nacházejícím se takřka mimo obec, přestupovali na jiný vlak či jím pouze projížděli. Nejbližší okolí nemá žádný zvláštní turistický potenciál. Čili kdo do muzea zabloudí...? Náklady na zbudování a provoz se nikdy nevrátí a muzeum bude nakonec ve dvoutisícovém městečku otevřeno pár hodin v sezóně o víkendech. Hezké gesto, ale to bude asi vše...
Když už jsem tedy tak chytrej, doporučil bych namísto muzea ve Všetatech věnovat Palachovi třeba jednu místnost nebo důstojnější miniexpozici v pražském Národním muzeu, které se nachází pár metrů od místa, kde se zapálil. Symbolice by bylo učiněno zadost a efekt by byl určitě větší.
