Návštěva Národní galerie

Chci se podělit o postřehy a dojmy z nedávné návštěvy Národní galerie. Předem upozorňuji, že článek není recenzí a rovnou zdůrazňuji, že ač bývám ke spoustě záležitostí kritický, tentokrát jsem byl přes dílčí výhrady spokojen.

Už mi začalo být trapné, že mám za sebou opakované návštěvy vídeňské Albertiny či známých galerií v Paříži a Londýně, zatímco jsem nikdy nebyl ve Veletržním paláci. Ostuda i nedostatek zdravého lokálpatriotismu! Fakt je, že za „panování“ bývalého šéfa galerie Knížáka mě to k návštěvě nelákalo i kvůli tomuto narcistnímu sebestředníkovi, ale důvod pominul a navíc mě nově přivábila i Muchova Slovanská epopej.

Vhodnou dobou návštěvy se stalo první jarní sobotní odpoledne. U vstupu mě nečekaly žádné dlouhé fronty jako v Louvru – natož „letištní“ kontrola – a vstupenku jsem měl raz dva. Dokonce dvě vstupenky. Jednu společnou pro stálé sbírky a Kokoschkovu výstavu, druhou pro Slovanskou epopej. Biletářka se mě sice optala, zdali jsem senior (musel jsem popravdě odpovědět, že bohužel nikoli, ač jsem tím přišel o slevu na vstupném), ale už mi zapomněla nabídnout slevu na Muchu, která se ve výši 20 % poskytuje držitelům nešťastné Opencard.

Vstupné je relativně vysoké, beze slevy vyšlo na 460 Kč. Pro srovnání, které samozřejmě nemůže být dost objektivní, je to zhruba stejně jako v Louvru, víc než v Albertině a nekonečně méně než v Londýně, kde je vstup do řady galerií zcela bezplatný. Alespoň už na rozdíl od dob minulých nebylo třeba platit za šatnu. Nejsem si jist, zdali by v ceně byl audioprůvodce; nabídnut mi nebyl a nežádal jsem o něj.

Vstupní hale dominuje masivní Rodinova socha Balzaca, kterou autor vystavoval v Praze začátkem 20. století. Sochař udělal pouze tři kopie a tento exemplář byl koupen Společností přátel Moderní galerie v roce 1935.

Začal jsem prohlídku od horních podlaží, kam mě dovezl rychlovýtah. Expozice se nacházejí jednak na galerii okolo úchvatně vysokého ústředního funkcionalistického prostoru tzv. malé dvorany a hlavně kolem budovy podélně v dlouhých sálech. Okamžitě se mi moc líbilo vzdušné uspořádání vystavovaných děl a oceňoval jsem i skutečnost, že zde bylo poměrně málo dalších návštěvníků. Zaměstnanci galerie (dohližitelé) málem hráli vůči návštěvníkům přesilovku. Napadlo mě, že kdyby sem chodilo víc návštěvníků, mohlo by být vstupné levnější a rád bych to dal milé veřejnosti k úvaze, jenže si umím představit, že by se tím vstupné stejně nikdy nesnížilo.

Jednotlivá podlaží jsou tematicky uspořádána, díla téhož autora bývají u sebe, členění mi naprosto vyhovovalo. Návštěvník se obejde bez podrobnějšího plánku – dostane jen rozpis se zaměřením jednotlivých podlaží a rámcovým seznamem vystavovaných autorů. Faktem ovšem je, že právě třeba v Louvru lze získat relativně luxusní plánek v mnoha jazykových verzích, a to dokonce i tehdy, když si ještě ani vstupenku nekoupíte nebo do muzea vůbec nejdete; kromě toho je ke stažení na internetu. Podobně je tomu s londýnskou NG (vstup zdarma, plánek zdarma, šatna zdarma, toalety zdarma).

Vůbec v internetové prezentaci přece jen NG výrazně pokulhává za výše jmenovanými vzory. Stránky Národní galerie nabízejí ukázky jen několika děl, zatímco zahraniční galerie nabízejí takřka všechny exponáty i na svých webových stránkách. Také aspoň na internetu by mohla mít naše galerie podrobnější plánek podlaží, aby se návštěvník mohl předběžně zorientovat, když už na místě plánek nedostane.

Ale zpátky k prohlídce. Kromě základní expozice české moderny mě vrcholně uspokojilo podlaží s francouzským uměním 19. a 20. století, kvitoval jsem, že prakticky každý významnější malíř i sochař jsou zastoupeni přinejmenším jedním dílem. Všichni ti milovaní impresionisté, uzavřenější prostor dokonce vyplnila řada Picassových děl.

Čeští modernisté mi také přišli zastoupeni reprezentativně – Čapek, Zrzavý, Špála. Několik děl Úprky a když jsem narazil i na Rykra, tvůrce slavného obalu Kofily, vzpomněl jsem si, co řekl o Úprkových obrazech: totiž že mají cenu skoby, na kterých visí… Úprka zemřel 12. ledna 1940, Zd. Rykr o tři dny později skočil pod vlak, aby nepadl do rukou gestapa…

Nejnovější české umění jsem prohlédl zběžně, přece jen mě čekali ještě Kokoschka a Mucha; aspoň zde jsem nezůstal ušetřen ani toho Knížáka. V prvním patře se prostor stálých sbírek dělí s dočasnou Kokoschkovou výstavou. Tedy jako na Kokoschku jsem tam šel, ve skutečnosti jde o expozici typu „Kokoschka v kontextu doby za svého pobytu v Československu“. Z Kokoschkovsky prezentované výstavy tvořila asi 2/3 díla dalších soudobých autorů vzniklá v předvečer druhé světové války. Kokoschkův barevný postimpresionismus (oficiálně asi expresionismus) se mi líbil stejně jako autorův zdravý přístup k životu – jako mladík zbožňoval obletovanou Almu Mahlerovou, u nás ve zralém věku poznal mladou Oldu Palkovskou, která se pak stala jeho ženou. A žil až do 94 let.

Alfonse Muchu mám rád. Nejen prvoplánově pro jeho krásné a důmyslně koncipované plakáty, ale pro úžasnou šíři jeho uměleckého záběru – vždyť se věnoval interiérovým návrhům (doporučuji pařížské městské muzeum Carnavalet, vstup zdarma), výzdobě skla, návrhům poštovních známek či platidel a – samozřejmě – obrazům. Obrovská plátna Slovanské epopeje jsou vskutku pozoruhodným malířským cyklem. Po barvami rozhýřeném Kokoschkovi šlo až o dramatickou změnu: Muchova epopej je provedena zastřenými barvami. Obrazy jsou složité, zaplněny množstvím figur a symbolů a bez vysvětlení se sice dají obdivovat, ale těžko jim lze důkladně porozumět. Naštěstí zde nabízejí za další desetikorunu užitečný manuál. Zase, ve srovnání s velkorysostí zahraničních galerií bych si dokázal představit, že bude sešitek zahrnut v ceně vstupenky a k dispozici volně.

Resumé? Národní galerie mi nabídla krásnou zábavu na celé odpoledne a bohatý umělecký zážitek. Veletržní palác poskytuje důstojné výstavní prostory, mezi podlažími se lze pohybovat výtahem i po širokém schodišti. K dispozici je dostatek toalet, v přízemí neschází už takřka povinný shop s uměleckými publikacemi i nezbytná kavárna. Jde o vážnou galerii, ve které se budou děti nudit, ale dospělí si ji právě proto dobře vychutnají – na rozdíl třeba od Louvru zde neběhají rozjívená děcka a na každém kroku si nepořizují selfíčka. (Návštěvní řád NG sice fotografování v zásadě povoluje, avšak u vstupu do expozic v jednotlivých podlažích jsou všude ikonky s přeškrtnutým fotoaparátem. Nicméně jsem některé návštěvníky fotografovat viděl, aniž byli napomínáni.)

Přátelé umění, veďte tuto galerii v patrnosti. Možná ji nebudete navštěvovat opakovaně, ale za jednu návštěvu i doporučení známým rozhodně stojí! A ty peníze nejsou tak hrozné. V podvečer téhož dne se v Praze hrál za daleko dražší vstupné fotbal Česko–Lotyšsko a fotbalovým příznivcům přinesl určitě mrzutější zážitek…