Probíhajícího mistrovství světa v kopané se zúčastnilo 32 mužstev. Česká reprezentace scházela, protože v baráži nepřekonala ani prvního soupeře Švédsko.
V naší zemi je asi šest milionů fotbalových trenérů, takže všichni víme, proč náš tým v Kataru nebyl.
Chci se na naši neúčast zaměřit z jiného pohledu. Problematiku otevřu hokejovou vzpomínkou, která kupodivu do tohoto článku vhodně zapadne. Pamětníci vědí, že tehdejší československý tým před 40–50 lety občas dokázal na mistrovství světa přehrát nenáviděné protivníky s CCCP na dresech. Byly to ohromné úspěchy. Přece jen Sověti vybírali své nejlepší hokejisty z populace, která měla 250 milionů lidí, zatímco my jsme je skládali z pouhé 15milionové.
Jasně, půlku těch počtů tvořily ženy, ale jde o tu početní sílu. Lze vyjít z toho, že úměrný podíl obyvatelstva, pro snadný příklad třeba 1 procento, se věnoval hokeji. Jedno procento ze 250 milionů je prostě téměř 20násobně víc než jedno procento z 15. S početně takřka mizivou základnou jsme se dokázali Sovětům – ale částečně i Kanaďanům nebo Američanům – vyrovnat.
Otázka dne tedy zní, proč to nedokážeme ve fotbale. Chápeme, že se na šampionát probojují týmy Brazílie (214 milionů obyvatel), Japonska (126 mil.), Íránu (85 mil.), Německa (83 mil.), Francie, Anglie... Proti jejich fotbalovým základnám nemáme početně šanci.
Ale v počtech všechno není, jak jinak si vysvětlit, že čtyři účastnicky nejlidnatější země se už před semifinále z mistrovství pakovaly? A jak si vysvětlit úspěchy zemí, které jsou s Českem početně srovnatelné, anebo jsou dokonce menší?
Malá tabulka počtů obyvatel některých účastníků a neúčastného Česka:
11 590 000 Belgie
10 700 000 Česko
10 300 000 Portugalsko
08 700 000 Švýcarsko
06 840 000 Srbsko
05 860 000 Dánsko
03 900 000 Chorvatsko
03 140 000 Wales
Samo o sobě vypadá jako paradox, že se probojovala země jako Wales s ani ne třetinovým počtem obyvatel oproti nám. Pohádkou z říše snů je pak samozřejmě Chorvatsko, mající lehce přes třetinu obyvatel proti nám. Fotbaloví Chorvati dlouhodobě válí! Jak to, že je lepší i početně poloviční Dánsko, že nás předčí Srbové či Švýcaři?
Vysvětlení jsou různá. Samozřejmě, někdy se sejde dobrá generace hráčů. Však jsme ji občas měli také, viz druhá místa na světových šampionátech 1934 a 1962 (to už však je pravěk), vítězství na Mistrovství Evropy 1976 (trochu náhoda), druzí na Evropě v roce 1996 a skvělý tým z ME 2004, které jsme při troše štěstí mohli i vyhrát (vypadli jsme v semifinále s obranářskými Řeky tzv. zlatým gólem v nastavení). Nyní má delší dobu skvělou generaci hráčů Chorvatsko, což nejlépe dokumentuje jejich nejlepší hráč dlouhověký Luka Modrić.
Netypickým případem je pro mě Švýcarsko. V jeho posledním utkání na MS nastoupilo 15 hráčů, z toho jen 3 měli zřejmé tradiční »echt« švýcarské příjmení. Půl týmu tvořili hráči černé pleti a také další už jen podle příjmení nebyli z rodin žijících řadu generací v zemi (Xhaka, Shaquiri, Rodriguez, Vargas...). Prostě Švýcarsko jako bohatá a bezpečná země přitáhla jejich rodiče či prarodiče, kteří zde získali občanství. To se nám v Česku těžko může přihodit.
Co z toho tedy plyne? Slýcháváme stesky, že v českém mládežnickém fotbale se už od žáků hraje zejména na výsledky. Hráči jsou od mala vychováváni spíš k silovému fotbalu s ohledem na úspěšný výsledek. Není to o tom, že fotbal je hra a hráči mají být hraví. Bojí se udělat kličku, protože z toho plyne ztráta míče a pokárání od trenéra. Trénuje se vytrvalost a síla, v poslední době měřené oněmi naběhanými kilometry. Tak – kolik toho naběhá Messi? Polovinu, a je nejlepší hráč světa.
Vzpomínám, když v devadesátých letech přišel do Slavie Brazilec Adauto. Ten koukal, když ho v rámci zimního soustředění vzali do hor, kde měl nabrat kondičku během na lyžích. Viděl to chudák prvně v životě. Naši hráči jsou úporní, soubojoví, musí běhat, ale neumějí kličku, nedokáží si prostrčit narážečku, špatně rozehrávají rohové kopy, z jejich střel jde valná většina mimo branku. Moderní fotbal se ubírá jinými cestami. Snad se metodika vedení mladých hráčů rozumně změní, ale bude to běh na dlouhou trať. Bohužel přitom budou fotbalu velkou konkurencí veškeré elektronické hry, protože jsou pohodlnější a není jim třeba obětovat pohodlí, tvrdý trénink někdy i v nepohodě a tak podobně. Kéž bychom se jednou dostali dlouhodoběji aspoň na chorvatskou úroveň!
