Jakmile se zmíním o Rusku, ruské hudbě, kultuře – drtivá většina mého okolí se na mě dívá skrz prsty, klepe si na čelo nebo se mi zkrátka jen vysměje. Pokud jde ještě ke všemu o lidi, kteří prožili část svého života za minulého režimu, dočkám se často i nevybíravých pojmenování a pak nezbývá, než se pustit do ostřejší debaty.
Proč mám k Rusku takový kladný vztah? Od malička jsem doma slýchal „To ty Rusáci“, „Zase Rusáci“, „Rusáci ...“. Takže rozhodně to nebude díky výchově.
Už když jsem byl malý, asi jako každému klukovi, imponovala mi velikost Ruska, jeho armáda, zbraně (který kluk by neznal Kalašnikov) i jejich „nezničitelnost“ a tvrdost známá ze spousty akčních filmů 80. a 90. let. To byl pohled kluka na Rusko – potažmo Sovětský svaz (hlubší pohled snad od dítěte nikdo ani nemůže čekat).
Později jsem začal obdivovat ruskou hudbu, Alexandrovci jsou v podstatě jediná „skupina“ (dá-li se tak jejich soubor nazvat), na které jsem už dvakrát byl a nemůžu se dočkat jejich dalšího příjezdu do Česka. K Alexandrovcům později přibyl i Oleg Gazmanov, jehož muziky mám doma několik CD. A zapomenout bych neměl ani na Josifa Kobzona, který je téměř jako náš Karel Gott. Ruské písně a jejich hudba člověka zkrátka zvedá ze židle, nabíjí energií a přímo staví do šiku.
Když jsem před pár lety služebně navštívil Petrohrad, moje slabost pro Matičku Rus ještě vzrostla. Poprvé jsem na vlastní kůži poznal jejich pohostinnost, přátelství a vřelost. Stejně tak jsem nabyl dojmu, že ve spoustě věcí jsou nám, pravděpodobně proto, že jsou také Slované, tolik podobní. O to víc mě mrzí přístup a předsudky, které jsou s Ruskem a Rusy spojené.
V současnosti znám v Praze celkem dost Rusů, které si dovolím označit za své přátele. Vždycky rád zavítám na jejich kulturní události a akce. Stejně tak s nimi rád vypiju pár „stakanů“ vodky.
A pokud se na to dívám teď trošku více s nadhledem, Rusko bychom neměli opomíjet jako partnera. Obchodního, politického i vojenského. Je to země, která (ač se to mnohým nezdá) je nám mnohem blíž (samozřejmě ne geograficky), než kupříkladu USA. K zlepšení obrazu Ruska bohužel nepřispívá ani naše současná politika, vůči tomuto velikánu. Ale kdo ví, možná, že postupně dojde ke změně a budeme se opět více sbližovat. Jistě proto ne jen tak náhodou, můžeme za rusofily označit např. Edvarda Beneše či současného senátora Jaromíra Štětinu.
