Pravá tvář ČSSD a „praktičnost“ demokracie

Kdo by to býval řekl, že právě poslanci sociální demokracie nepodpoří přinejmenším líbivý krok současné vlády, a to zrychlené schválení snížení platů politikům.

Říkám líbivý, jelikož možná více než výše ušetřených finančních prostředků, které by tento krok přinesl, bude mít hodnotu morální a psychologickou. Národ uvidí, že není dodržováno frekventované levicové rýpnutí „bohatým dávat a chudým brát“, ale že je snaha o nápravu neudržitelného stavu veřejných financí doslova „na všech frontách“. Bohužel takovéto činy většinou voliči levice přejdou bez povšimnutí. Jak jinak si potom vysvětlit stabilní podporu, kterou levice má.

Avšak pokud pomineme fakt, že nyní novela zákona o platu představitelů státní moci bude projednána klasickým, v tomto případě naprosto zbytečným, způsobem, ukazuje tento případ na záležitost, která mně osobně připadá přinejmenším jako paradoxní. Současná vládní koalice s nebývale silnou pozicí ve Sněmovně narazila na nemožnost protlačit – řekněme přinejmenším jasnou a téměř hotovou věc. Stačí k tomu min. 2 poslanecké kluby či minimálně 50 poslanců. Potom se už není čemu divit, že předchozí vlády se značně slabší pozicí ve Sněmovně, tak těžko prosazovaly svá programová prohlášení, sliby, závazky. Nemohu se tedy ubránit myšlence na to, co stále častěji slýchám ze svého okolí (zaměstnání, přátelé, škola), a sice že ideální vláda je vláda osvíceného vládce – panovníka. Je to zřejmě věc, která asi v nejbližších desetiletí není v našich zeměpisných šířkách možná, ale když já osobně vidím, jak omezující, komplikující a nekonstruktivní mohou některé demokratické procesy být – je to tak trochu k uzoufání. Možná by zde jen stačilo upravit systém tak, aby prezident, nebyl jen reprezentativní hlavou státu, ale i osobou s rozhodujícím vlivem na chod státu.