Snad mluvím za všechny, když řeknu, že ne. Ovšem co naše slavná, otevřená a humanistická Evropa dělá? Všechno pro to, aby to tak bylo.
Viděli jsme to mnohokrát v historii a viděli jsme to naposledy u tzv. arabského jara. Země, které měly vnitřní stabilitu – a říkám to bez příkras – výhodnou především pro svět, začaly chtít přiblížit se upadajícímu západu. A stalo se. Svržením autoritativních vůdců dostali příležitost se projevit i Ti méně zdatní rétoři, politici, lidé z ulice – zkrátka náboženští fanatici a lidé neznalí ekonomiky, politiky apod.
V zemích jako jsou výše uvedené je toto na pováženou … ovšem pro Evropu jsou tyto země tak říkajíc z ruky. Ale Turecko? Základ Osmanské říše? To je jiná! Pár stovek let zpět a Turci bušili Vídni na vrata. Po úpadku Osmanské říše se Turecko muselo probudit ze svého velikášství a jednosměrnosti i velkého zpátečnictví.
Vše velké a dobré pro Turecko začalo slavným Atatürkem. Kdy založil dnes známé Turecko a provedl sekularizaci trvající do dnes. Erdogan, jenž by se dal nazvat následovníkem Atatürka, pomohl zemi ještě více, vstříc Evropě, stabilitě. V této zemi tak jako v každé vyznávající islám, není jednoduché vládnout a držet lid na uzdě. Erdogan toto zvládal lépe, než by se dalo očekávat. A odezva jeho vlastního lidu? Nevděčnost. Odezva Evropy? Krátkozrakost.
Pokud opravdu chceme bojovat s extremismem islámského světa, s přistěhovalci zaplavujícími naše země, s omezeností a negramotností … nezbývá než podpořit Erdogana v jeho snažení potlačit protesty. Jak jsme viděli u arabského jara, jasně se v případě podobné strukturovaných zemí ukazuje, že autoritativní vůdce je lepší, než vládá skupiny fanatiků. A to jak pro zem, tak pro svět. Nebraňme proto Erdoganovi v potlačování demonstrací a dělání si pořádku podle sebe. Protože ač mnohým tzv. humanistům připadá, že demonstranti chtějí „lepší svět a Turecko“, tak by měli vědět, že ho ženou přesně opačným směrem, do náruče rozvráceného Egypta či Libye a samozničení.
