Krátké zamyšlení k 25. výročí sametové revoluce

Právě v těchto dnech si připomínáme výročí pádu komunistického režimu. Jak se nám žije 25 let po revoluci, v jaké fázi vývoje se nachází naše společnost?

I když zdaleka ne vše je ideální, žijeme ve svobodné zemi a máme se nesrovnatelně lépe než v roce 1989. Problémy, které přináší žití v demokratické společnosti, je třeba aktivně řešit a ne jen pouze nadávat na poměry s odkazem, že lépe už bylo. Trocha pozitivního myšlení, které ne vždy je českému národu vlastní, není nikdy na škodu.

Zajímavé je sledovat počínání bývalého a současného prezidenta. Ten bývalý se ve své ješitnosti nedokáže vyrovnat s tím, že první polistopadový prezident je respektovanou osobností u nás i ve světě, více než on sám. Přesto je na tom v porovnání se současným prezidentem dobře. Jen těžko si dovedu představit, že by se motal u korunovačních klenot nebo se vulgárně vyjadřoval v přímém přenosu z Lán. Mít na Hradě vulgárního alkoholika, navíc prorusky orientovaného, je smutné a nezbývá než věřit, že za 4 roky si český národ vybere lépe, osobnost, která nebude programově rozdělovat českou společnost, nebude znepokojovat naše partnery v NATO a nebude tolik zatížena minulostí a zodpovědností za 25 let polistopadového vývoje.

Nesmíme rezignovat na občanskou společnost a demokratickou soutěž politických stran. Nechci, aby naši budoucnost řídila různá, ideologicky neukotvená hnutí s heslem prostě to zařídíme. Pro někoho je jistě lákavé zbavit se zodpovědnosti, starostí, když to prostě za mě někdo zařídí, jenže aby to zařízení nespělo k jedné straně, jednomu vůdci,…

25 let po revoluci pomalu, ale jistě lidem přestává vadit účast prominentů bývalého režimu ve veřejném životě, ministr nemusí mít negativní lustrační osvědčení, historická paměť se vytrácí, minulý režim se přeci opakovat nemůže. Činnost ÚSTR, který slouží k vyrovnání se s minulostí, je systematicky nabourávána, aby náhodou nevyšlo na veřejnost něco, co by se někomu nemuselo líbit.

Přesto věřím, že mladá generace, nezatížená duchem minulého režimu, a snad nejen ta, bude spoléhat nikoliv na někoho, kdo to zařídí, ale sama na sebe, na své schopnosti postarat se o budoucnost naší země.