Věčné kauzy 1. – Vyhnání.

Nedá mi to. I když vím, že zase spustím hlasité výkřiky té i oné strany. Ale tak je to skoro pokaždé. MĚLI BÝT SUDETŠTÍ NĚMCI V ROCE 1945 VYSTĚHOVANÍ (ODSUNUTÍ) Z ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY?

Dohodněme se, že se tentokrát nebudeme bavit o surovostech, teroru a zločinech, které páchaly tzv. Rudé gardy (nemusely být samozřejmě jen rudé) v pohraničí i jinde. Masové vraždy, násilí a hned na to rozkrádání všeho, co nebylo přibetonováno. Tohle byli „partyzáni 10. května“, tedy lidé, kteří se chtěli nějak etablovat jako odbojáři, když před tím celou válku byli zalezlí.  Pak taky komunistické úderky, které ozbrojeně vyrazily dobývat pozice po celé zemi jako první ještě dávno před osmačtyřicátým. A do třetice kriminální živly, dobrodruzi, zlodějíčkové i sadisti všeho druhu. Všechno nějak promíseno v běsnění ještě neusazeného míru. Asi nebudeme mít problém shodnout se na tom, že dotyční zasluhují odsouzení.

A teď co dál? Vraťme se o pár i o více let zpátky.
Rakousko-Uhersko prohrálo válku, kterou vyvolalo. Rozpadlo se (nebo chcete-li, bylo rozpadnuto) a na mapě místo něj vznikla nebo byla rozšířena v rámci národního sebeurčení řada národních států.  Československo jako stát Čechů a Slováků byl poněkud podlouhlý slepenec, což by tak nevadilo, kdyby jen v českých zemích nežily tři miliony Němců, V Praze, v Brně a Jihlavě, ale především v pohraničí.

Němci taky hned vyhlásili odtržení čtyř pohraničních enkláv – Deutschböhmen, Sudetenland, Böhmerwaldgau, Deutschsüdmähren. Ale československá vláda ani armáda nezaspala a zjednala pořádek.

Pak už se pádlovalo v klidnějších vodách a možná by došlo i k ujednocení mezi národy, kdyby se kousek za hranicí neobjevil fenomén Hitler. Německo se chystalo německy mluvící oblasti v Československu připojit a o připojení začali taky stát Sudeťáci. Sudetendeutsche Partei Konrada Henleina vzniklá v roce 1935 s programem připojení Sudet k Velkoněmecké říši získala tehdy ve volbách 1 249 530 hlasů, čímž stala nejsilnější stranou v celé ČSR. Její popularita a počet členů rostly. Po anšlusu Rakouska už ji v Sudetských okresech v červnu 1938 volilo 89% voličů. Po zabrání Sudet se spojila s NSDAP a ve volbách v nově zřízené Sudetské župě získala 98,9%.  Nedá se tedy pochybovat o tom, že by sudetští Němci nechtěli žít ve Velkoněmecké říši.

Vynechme teď potyčky politické i teroristické. Faktem je, že Československo se betonem bránilo na hranicích proti Říši, ale mělo v zádech pátou kolonu, která mohla na pevnosti zaútočit zezadu.

Situace v roce 1938 vykrystalizovala tak, že sudetští Němci (jak oznámil britský neutrální pozorovatel lord Runcinman) už nemohli a nechtěli žít v Československu. A tak se také stalo. Velmoci to v Mnichově uznaly. A sudetští Němci se stali občany Velkoněmecké říše.

Teď sběh dalších událostí, zabrání pohraničí, druhá republika, samostatný Slovenský štát, okupace zbytku Česka a protektorát, druhá světová válka, pakt Ribbentrop-Molotov a jeho porušení, napadení SSSR a pak už spojenci postupně drtí hitlerovskou mašinerii do tragických konců. Československo je na straně vítězů a může mít přání. Přesněji řečeno může mít obchody s vítězi. A tak jako Polákům Sovětský svaz zabere půl země na východě a náhradou jim přidělí Východní Prusko a obě Slezska, tak Československo proti ztrátě Podkarpatské Rusi dostane slib, že Němci (stále jsou občany Velkoněmecké říše) půjdou jinam. A v Postupimi se to podepíše.

A otázka: mohl si tady být v roce 1945 někdo stoprocentně jist, že Němci i napotřetí nezažehnou celosvětový požár a nebyla by nám naše pátá kolona zase k neprospěchu?

A máme horké léto a podzim 1945. Sudetským Němcům, kteří se v roce 1939 dobrovolně a s jásotem stali občany Velkoněmecké říše, je vyhověno. Technicky asi nelze zkoumat, kdo se stal Velkoněmcem dobrovolně s nadšením nebo jen proto, že nemohl vybočovat. Pardon dostanou němečtí sociální demokraté, pár antifašistických bojovníků, vdovy a také odborníci, bez nichž by výroba v pohraničních továrnách nemohla fungovat. I tak zůstávají nafurt občany druhé kategorie. Všichni ostatní si zabalí povolených třicet kilo a jedou na západ (což je pro ně obrovské štěstí; sovětská okupační správa si nepřála, aby byli přemisťováni do východní zóny). Na druhou stranu ze dne na den přicházíme o hodnoty (sice válkou poničené), které tady německé ruce budovaly po staletí. Další hodnoty už z nich nikdy nedokážeme vydolovat, protože socialistická ekonomika nedokáže skoro nic.

Jsme skoro na konci příběhu. Pohraničí se dosídluje a rozkrádá se dál, po desítkách let se to nějak ustojí, ale i po tom jsou všechny pohraniční okresy nejchudší a nejpostiženější z celé země. A vyhnaní Sudeťáci, úspěšní obyvatelé dnešního Německa se po                                                       letech vrací podívat do svých rodišť. Měli – na rozdíl od nás – to štěstí, že jsme je vyhnali.