Istanbulské násilí

Slovenská vláda bude jednat o odvolání svého podpisu pod Istanbulskou úmluvou. U nás se  – zdá se – schyluje k ratifikaci. Na nedávné konferenci k její podpoře měla hlavní slovo zmocněnkyně vlády pro lidská práva Helena Válková (!)

Začalo to jako obvykle. Česká republika se jako 41. země připojuje podpisem k Istanbulské úmluvě v květnu 2016. (Její ratifikace zatím neproběhla.) Veřejnost o výbušnosti problému vůbec neví. Veřejnost dokonce netuší, že problém existuje. Kdesi se cosi rodí a je to pravděpodobně významné. Intelektuálské vrstvy progresivistické i konzervativní se chystají na válku.
Tématem je návrh Istanbulské úmluvy. První, kdo zaútočí, je vyšehradský vikář a profesor Piťha (známý nám spíše jako v minulosti krátkodobý ministr kultury). Zvolí pro své kázání nejvýhodnější místo a čas: Chrám svatého Víta (Václava a Vojtěcha) v den státního svátku české krajiny. A pustí se do Istanbulské úmluvy s vervou hodnou dávných vymítačů ďábla. A ovšem střílí těžkými kalibry úplně jinam, než je těžiště i jen samotného textu Úmluvy.

Načež se ve zbroji dívčích válek zformuje „Ženská lobby“ (promiňte, ale ten název je tak pitoreskní, že jsem ho musel dát do uvozovek) a na profesora Piťhu podá trestní oznámení. Na justiční kotrmelce jsme si za posledních třicet let už trochu zvykli, ale trestní oznámení na kázání při mši tu asi ještě nebylo. A aby toho nebylo málo, mladá žena se v témže chrámu později svlékne (fotograf zajištěn).  Model mladých protestních ukrajinských prsatek Femen je převeden do malých českých poměrů: protest proběhne v podprsence.

Na internetu a na Facebooku zvláště se vyvalí vlny zdola a narážejí do sebe z obou břehů. O Istanbulskou úmluvu už zvolna přestává jít. Internet se uklidní, respektive přeladí se na nové kauzy. A o té Istanbulské jsme se nedozvěděli vlastně nic.

Tak jsem si její text vygůglil a podrobně pročetl.

Z hlediska českých zákonů v ní není pro nás prakticky mnoho nového. Násilí na ženách, ponižování žen, nerovnost. Ženská obřízka a podobná zvěrstva. Některé věci jsou tam viditelně zakotveny proto, že do Evropy přicházejí migranti z jiných kulturních okruhů, tak aby věděli, jak se tady budou muset k ženám chovat. A to je dobře.

Na tom textu mě trápí dvě věci. Vše od prvního do posledního paragrafu se týká výhradně žen. Násilí na mužích tady nikoho nezajímá, o tom ani řádka. No to by se dalo – za skřípějících zubů militantních feministek – v textu snad doladit.

Druhá věc je o poznání závažnější. Už nějaký čas sledujeme momentálně módní hnutí  #MeToo. Vyznačuje se několika nedobrými rysy. Nějakého muže lze označit na sexuálního násilníka i po mnoha a mnoha letech. Ve společnosti – v té západní, progresivisticky správné – to vyvolá čarodějnický proces s výraznou dávkou presumpce viny. Zatímco po důkazech se nikdo neshání, obvinění rázem přicházejí o práci nebo jsou jejich díla odstraňována z galerií a vyškrtána z katalogů.

#MeToo je zatím soukromá aktivita jednotlivkyň podporovaných hysterickou atmosférou.  V případě Istanbulské úmluvy nás čeká už státně podporovaný systém řešení násilí na ženách. V textu dokumentu se na mnoha místech mluví o potírání (násilí), kdežto pojmy jako důkazy, obhajoba nebo dovolání tam nenajdete.

Nepíšu tohle jako muž, ale jako občan Evropy: V této podobě je Istanbulská úmluva nepřijatelná. Trestní oznámení na mě, prosím, doručujte na…