Na tebe národe český a evropský, vlasti milá, zapomenouti nemohu při svém s tebou se loučení. Tebe pokladů svých, kteréž mi svěřil život, nápadníkem činím. Věřím, že po přejití let několika, touhou mou pro mě připravených...
...já k tobě se zase navrátím, ó lide český!
Jak to říct mámě, tátovi a babičce, to Logr neví. Tuší, že z toho nebudou mít radost.
Když to Logr oznámil v práci, ředitel že ho nikam nepustí. Nato zubař, taky se mračil, co to Logra napadá, že tam je drahota. Banka se taky netvářila, kdo jako bude splácet hypotéku? Na všechny Logr vypláznul jazyk.
O Americe řekl Logr své milé hned na druhém rande, přesto to bude bolet. Sakramentsky bolet!
„Dobře! Kamárádům to neřeknu vůbec.” Do teď nic nevědí. Prostě jeden den Logr zmizí po francouzsku. ”Možná se dovtípěj, až si na zvoncích místo Logrova jména přečtou ADIOS, HOMBRES,“ směje se Logr. Tímto se jim omlouvá a velmi ho mrzí, že neuvidí, jak se budou tvářit. Chtěl je tím motivovat, aby přijeli za ním. „Vopijem se americkym budvarem a poblijem pátou avenue. Tak jak, vy úzkoprsý, přesportovaný peciválové?“
Ale babičce, mámě i tátovi, to Logr říct musí. Jak?
V práci se Logr rozhodl na rozloučenou uspořádat karneval. Upekl štrůdl, na tvář si namaloval masku, vydestiloval whisky a uvařil pivo.
Jak to říct mámě, tátovi? Nechtěl je rušit, když se bavili při StarDance. Nechtěl jim kazit náladu při opékání buřtů. Až jednou Logrova sestra doma oznámila, že čeká dítě, to bylo radosti. Všichni veselí, matka prý plakala, otec mlčel. A do toho Logr plácnul: „Jedu do Ameriky, na dlouho.”
“Na jak dlouho?”
“Dva roky.”
Matka zase plakala a otec zase mlčel.
A babičce? Té mezitím pokročil alzheimer tak, že neví, že Logr existuje, natož pak nějaká Amerika.
