Je suis Charlie? Ne, já jsem Ahmed

Atentát na Charlie Hebdo přišel znenadání a šokoval celý svět. Kromě problému narůstajícího islámského radikalismu se tu otevřela další rovina, a to svoboda slova. Existuje vůbec, nebo je to jenom pouhá fráze? Na to se snaží hledat odpověď výstava v pražském DOXu.

Centrum současného umění DOX rychle reaguje na současné dění a připravilo expozici obálek kontroverzního plátku Charlie Hebdo, jehož redaktoři a karikaturisté byli zavražděni islámskými radikály v lednu toho roku. Teroristé se tak pomstili za zesměšňující karikatury proroka Mohameda, které Hebdo dříve publikovalo.

Ne, nechci se tady odpálit

Ještě před samotnou komentovanou prohlídkou mě zarazila skupina policistů u vchodu. Hned mi došlo, kvůli čemu tam jsou. Říkal jsem si, jestli nejsou náhodou zbyteční. Na druhou stranu náhoda je blbec, co kdyby, takže vtipy, že to tady vyhodím do vzduchu, jsem si radši nechal pro sebe.

Podotýkám, že je lepší, když návštěvník umí francouzsky a může tak rovnou louskat kontroverzní titulky. DOX opatřil obrázky dobrými překlady, přesto právě tím překládáním ztrácí satira své kouzlo. Není to však nic zásadního, jde spíš o drobnost.

Předně bych se chtěl ohradit proti výroku Je suis Charlie (Já jsem Charlie), který vznikl krátce po útoku na redakci časopisu. Vyjadřuje soustrast pozůstalým obětem a podporuje svobodu slova. Mnoho lidí si jej dávalo na Facebook a billboardy se stejným heslem dokonce okupovaly celou Prahu. Podle mě se však u mnoha lidí jedná o pouhou pózu. Vystříleli redakci Hebda? Všichni říkají, že jsou Charlie? Fajn, budu taky, abych ukázal, že nejsem mimo hlavní proud a ostaní mě tak mohli „obdivovat“.

Radši Ahmed než Charlie

Nechci generalizovat, určitě tento výrok nepoužili všichni jeho nositelé pouze takto účelně, ale obávám se, že u mnoha lidí tomu tak bylo. Mám k této situaci srovnání s podobnou událostí. V září 2011 zastihla celý svět nehoda letadla hokejového klubu Lokomotiv Jaroslavl, při které zahynuli všichni hráči týmu včetně tří českých hokejistů (Vašíček, Marek, Rachůnek) a slovenské legendy Pavla Demitry. Reakce na událost nenechala dlouho čekat a už po prvních informacích z televize a zpravodajských serverů se na Facebooku začaly vrstvit kondolence od všemožných lidí, často i od těch, kteří se na hokej nikdy nedívali. Během celého večera snad až na jednu výjimku jsem neměl na facebookové zdi jiný příspěvek, který by se netýkal osudného letu. Mnoho uživatelů vytvářelo smuteční události a zakládalo „vzpomínkové“ stránky. Proč? Bylo jim líto hokejistů? Ale kdeže. Chtěli se svést po tragédii a být díky ní populární na sociálních sítích. A analogicky se situace opakovala při i Charlie, jistě musela více zasáhnout Francouze než ostatní národy, ale i v nich byla velká vlna předstírané solidarity.

Určitou protireakcí na známý slogan je věta Je suis Ahmed (Já jsem Ahmed). Užívají ho lidé, kteří se neztotožňují s ostrým stylem časopisu, ale chtějí vyjádřit solidaritu s oběťmi útoku. Autor výroku upozornil na skutečnost, že policista Ahmed Merabet, který byl zabit při útoku, byl muslimského vyznání a zahynul, když bránil právo svobody tisku časopisu Charlie Hebdo, přestože se časopis vysmíval jeho víře a kultuře. Tento fakt přesně vyjadřuje moje stanovisko k celé kauze. Neschvaluji útok na Charlie Hebdo, existuje přece svoboda projevu. Ale když jsem viděl na výstavě karikatury, které si utahovaly nejen z islámu, ale i z křesťanství (které bylo mnohdy zesměšněno ještě více), říkal jsem si, jestli to ti islamisté neudělali „oprávněně“. Navíc nelze si zaškatulkovat, že všichni muslimové jsou militantní teroristé, co by nás všechny nejradši podřezali.

Reakce a následná odpovídající protireakce?

Co je ještě na heslu Je suis Charlie důležité, že je to lehce zapamatovatelná věc – proto si získá masy, které ji pak budou dál reprodukovat. Jedna věta a je v ní vše. Skvěle funguje jako symbol.

Rozhodně není adekvátní reakce kvůli pár obrázkům zabít desítku lidí plus další, naprosto nevinné. Ale když vidíme, co způsobily předchozí karikatury proroka Mohameda například v Dánsku, říkáme si, jestli to vůbec má právo svobody projevu cenu. To je na další debatu.

Naskýtá se nám proto otázka svobody slova. Jak ji definovat? Řekl bych, že média mohou otisknout naprosto všechno, musí si ale při publikaci uvědomit, že s dílem berou naprostou odpovědnost. Když publikují něco podobně radikálního, jako jsou třeba zmíněné karikatury, musejí očekávat „odpovídající“ reakci. Otázkou je, jaká reakce je vlastně adekvátní odpovědí.