Chybovat je lidské, důležité je se však poučit

Musím říct, že jsem velmi zklamaný, jaký postoj vyjadřuje ke krizi na Ukrajině česká vláda a některé politické strany. Situaci hezky vykresluje nedávná schůze Poslanecké sněmovny, kdy TOP 09 s ODS navrhovala přijmout některá usnesení, týkající se současné situace na Ukrajině. Všechny návrhy byly ale zamítnuty, a to i ty, které předkládala vládní KDU – ČSL. Cituji například jeden z návrhů TOP 09: „Poslanecká sněmovna žádá vládu, aby napříště byl postoj české vlády jednoznačný a nekompromisní vůči jakémukoliv agresorovi proti evropské zemi." 

Zaráží mě, jaký názor na ukrajinskou krizi zaujímají některé ze států bývalého východního bloku. Ať už Viktor Orbán za Maďarsko, Robert Fico za Slovensko či Bohuslav Sobotka ostře kritizují sankce a zdá se, že chtějí nějakým způsobem nadbíhat Vladimíru Putinovi. Kdežto Polsko jako stát, ve kterém také panoval komunistický režim, je zastáncem tvrdých sankcí, varuje před expanzí Ruska dál na západ a jeho premiér Donald Tusk byl zvolen před časem předsedou Evropské komise. Polský postoj ukazuje, jak se Poláci vyrovnávají se svou minulostí a mají z Ruska obavy. Jsou k tomu dva hlavní důvody. První je neblahá komunistická zkušenost a druhá příčina se vztahuje k roku 1795, kdy proběhlo třetí dělení Polska a od té doby přestal samostatný polský stát existovat (obnoven až po první světové válce). Podílely se na tom tři země - Rusko, Prusko a Rakousko – Uhersko. A jak je známo, na území ovládaném Rusy probíhala tvrdá rusifikace a Poláci několikrát proti „okupantům“ povstali.

Náš postoj k sankcím a celkovému názoru na situaci na východě Evropy považuji za velmi ironický. Jednak máme svoji bolestnou zkušenost s Mnichovem, kdy nás naši tehdejší spojenci nepřizvali k jednání. Vedli navíc svou politiku appeasementu a chtěli tak radši zachovat mír Evropě, který stejně vydržel méně než rok. A další věc je náš vztah k Rusku (bývalému SSSR), který tu s pomocí českých komunistů vládl čtyřicet let a ještě nám jako bonus poslal v 68 tanky jako bratrskou pomoc na potlačení kontrarevoluce.

Takže co ještě dalšího by se mělo stát, abychom zaujali k ukrajinské krizi protiruský postoj? Regulérní napadení bývalým Sovětským svazem nebo současným Ruskem? Vážně nevím. Zdá se, že „sociální jistoty“ jsou pro Sobotkův kabinet přednější než ochrana země před agresorem.

Komické jsou také názory prezidenta Zemana, který ještě před časem kritizoval ruskou agresi, svým nedávným výrokem otočil o 180 stupňů: „Beru vážně prohlášení ministra zahraničí Ruska Lavrova, že na Ukrajině žádní ruští vojáci nejsou.“ Na to se nedá jednoduše reagovat – je to nepochopitelné!

Apeluji hlavně na lidovce, kteří jsou z koalice nejkritičtější k ruské agresi, aby se navrátili ke svým stanoviskům, trvali na zavádění sankcí proti Rusku a snažili se o tomto postoji diskutovat na vládě. Jsou totiž tři varianty řešení konfliktu. Za prvé nedělat nic, za druhé zavést sankce a poslední možností je válka. Sami si vyberte, co vlastně chcete.

(Článek byl poslán do projektu MF DNES Studenti čtou a píší noviny.)