Naše finanční správa vůči nám působí jako dráb, ne jako partner. Nečekejme metodické postupy a závazné výklady. Poplatníku, zapomeň
NKU zjistil porušení zákona související s daňovým přiznáním, které lidé podávají elektronicky. Už za to, že poplatník podá daňové přiznání elektronicky, by měl být odměněn. Přiznání jsou složitá a bez chyby je zvládne jen ten, kdo pečlivě sleduje průběžně novou legislativu. Ale u nás ne, u nás za to poplatník dostane pokutu. A navíc se stát bezdůvodně obohacuje. Naše finanční správa vůči nám působí jako dráb, ne jako partner.
Ze strany finanční správy chybí metodické postupy a závazné výklady. Tak si každý úřad může dělat co chce, a přitom nám neporadit – a když náhodou poradí, pak svou radu mohou kdykoliv změnit a vás postihnout, že jste něco špatně (byť podle jejich výkladu) provedl.
Zkusili jste se někdy zeptat na finančním úřadu o pomoc a radu? To oni nesmějí, nejsou tam pro nás, pro lidi, ale pro stát. Ale stát jsme přece my! My platíme státní aparát, úředníky ze svých daní a dáváme ji tak možnost, a na straně druhé i povinnost, pro stát (a pro nás za naše) pracovat. Očekával bych proto ze strany finanční správy ochotu, a hlavně sjednocení výkladů a vedení. Aby se nemohlo stát, že na jednu a tutéž věc bude pohlíženo různými úřady jinak.
A pak, když máte platit státu, to si na vás najdou bič. Ale vracet od státu je už těžší.
Znám případ, kdy při prodeji domu se strany v kupní smlouvě dohodly, že daň z nabytí nemovité věci fyzicky uhradí za prodávající kupující. Ten také daň skutečně zaplatil. Do daňového přiznání napsal k polovině daně rodné číslo jednoho z prodávajících, k druhé polovině však místo rodného čísla druhého z prodávajících napsal své. A problém je na světě.
Finanční úřad vyzval druhého z prodávajících, jehož rodné číslo u platby daně nebylo, k zaplacení daně, včetně úroků z prodlení. Tento prodávající doložil, že daň za něj zaplatil kupující, který k dani uvedl své rodné číslo. Kupující má věc za vyřízenou – splnil ujednání kupní smlouvy, daň zaplatil, nic neporušil a odmítá s úřadem komunikovat, tedy nechce napsat ani změnu, aby tato část daně byla převedena na prodávajícího, a zároveň odmítá požádat finanční úřad o vrácení daně jako přeplatku (uvedením jeho rodného čísla vznikl přeplatek daně na jeho straně). Argumentuje správně, že splnil podmínky smlouvy, zaplatil a ať si to úřad vezme sám, kupní smlouvu má úřad k dispozici.
Jenže úřad si tuto daň nechal a nevrátí (kupující o vrácení nežádá – jde přeci o daň jím zaplacenou dle kupní smlouvy), ale zároveň ji ani nepřeúčtuje na daň za druhého z prodávajících. Chce ji prostě zaplatit znovu s rodným číslem druhého z prodávajících. A když se tento prodávající šel na úřad zeptat, co a jak má tedy udělat, neporadili mu. Nejsou tu přece od toho radit klientům. A tak prodávající zřejmě zaplatí daň znovu, i s úroky z prodlení, a stát bude mít daň zaplacenou dvakrát. Jednou si ji jako daň nechá a tu druhou, zaplacenou s rodným číslem kupujícího, si nechá jako bezdůvodné obohacení taky.
A tak se úředníci naučili. Jednoduše, bez postihu. A stát přece taky musí mít dostatek peněžních prostředků na svůj aparát…
Přeji si mít vstřícné úředníky, jednoduchou administrativu, odbornou pomoc od státu, který vydává zákony a měl by nám je pomoc vykládat a aplikovat, a hlavně, spravedlivý aparát. Přál bych si normální finanční správu. Za své daně. A Vy? Za Vaše...?
