Praha potřebuje spoustu věcí. Humery, vznášedla, nového primátora, starého primátora (myšleno ex-primátora Němce), lépe či jinak fungující krizový štáb. Taky ale potřebuje naučit se komunikovat a potřebuje slušné lidi a ne mediální honili a hyeny.
Teď by Praha nejvíc ze všeho potřebovala sluníčko. A ne jenom Praha, ale asi i my všichni. Někteří proto, aby si po náročných dnech plných usilovné práce odpočinuli. Jiní proto, aby si fotografové nemuseli vyndávat blesky, až budou pózovat u louží, které jim zkomplikovaly život. A ti další proto, že by tu byla šance, že jim uchem nakoukne dovnitř a už se jim konečně rozsvítí.
To co se stalo v minulých dnech je přesnou ukázkou toho, že jsme nejen národ Švejků, ale bohužel hlavně toho, že jsme národ, který se má pořád ještě hodně co učit od svých západních sousedů. Minimálně v oblasti mezilidských vztahů v době krizí. A asi i v otázkách nějaké politické korektnosti a slušnosti.
Když zhruba ve stejnou chvíli, kdy Vltava zaplavila Kampu, zaplavily internet obrázky s prezidentským člunem převážejícím infikovaného pacienta, pousmál jsem se. Když jsem večer v autobuse z práce slyšel už po sto desáté, že dneska v Národním dávají Vltavu a že všechny silnice v západočeském kraji jsou všechny splavné, už jsem si jen zacpával uši.
Bohužel jsem pak zapnul televizi. Doufal jsem, že třeba ČT24 bude schopná nějakým objektivním způsobem informovat o tom, jak je to vážné. Kde jsou potřeba dobrovolníci, kam už jdou vojáci a podobně. Místo toho jsem viděl ukázku hyenismu, který neznal mezí.
Zhrzelý gynekolog kope do člověka o půl generace mladšího a aniž by znal vstupní údaje, rovnou hlásí, že všechno udělal špatně a že on by to udělal daleko líp. Pak vidím pokašlávajícího pacienta s věčnou chřipkou, jak slibuje, že jeho Prétoriáni rychle vyjdou do ulic, aby pomohli tam, kde to krizový štáb nezvládá. Přidává se k tomu duo politických mrtvol Bém – Němec. Jeden soudí, že pro případ povodní by se Praha měla vyzbrojit terénními automobily a vznášedly (já bych pro jistotu přidal ještě letadlovou loď) a druhý si stěžuje, jak ho nikdo neposlouchá a jak jenom on zná všechna tajemství protipovodňových kouzel.
A vrchol všemu dodají na krizovém štábu. Byl jsem svědkem toho, jak 40 příslušníků aktivních záloh bylo na jednom konci posláno domů (tedy lépe řečeno, bavil jsem se s jejich příslušníkem – aktivním činitelem těchto událostí) a ještě jejich velitel dostal seřváno, jak si dovoluje je svolat a nabízet k práci. Zatím na druhé straně města sháněl Skautský protipovodňový štáb (mimo jiné jeden z nejlepších orgánů krizového řízení v Praze) každou vlnou ruku, aby bylo dost pytloplničů, případně aby sehnal ruce na vynášení ohrožených nemovitostí na Zbraslavi.
A krizový štáb? Dovolat se na něj v pondělí v noci nebo úterý ráno skoro nešlo. Než jsem zvládnul nahlásit do krizového štábu 15 dobrovolníků, kteří se mnou jedou pytlovat na Průběžnou, dojel jsem z práce domů, tam se převlékl do montérek a skoro dojel zase do práce, kde byl sraz. Cca 30 minut. Potom mně spojili na operátorku, která vůbec nevěděla, co má dělat a jen se mně ptala dokolečka, odkud chci evakuovat.
O to lepší pocit byl, když jsem se na tuhle oficiální cestu vykašlal a s dobrovolníky jsme začali dělat to, za co nikdo nikdy nepoděkuje (kromě těch, kterým to opravdu pomohlo) a co nebude bohužel plnit stránky novin, i když by si to všichni dobrovolníci, ale i profesionální záchranáři, zasloužili tisíckrát víc než mediální hvězda do prsou se bijí LEV, který než dojel do své kanceláře musel najet o dvacet kilometrů víc, protože najednou neměl ani maják ani bodyguardy, kteří by mu rozhrnovali cestu a i on chudák musel poslouchat dopravní značky.
Skoro bych až po těch 72 hodinách řekl, že Vltava připravila Praze lepší team building než kdejaký profesionální tým. Realita je ale jiná, víc tristní. Ukázala nám pravou tvář lidí, kterou jsme snad ani vidět nemuseli.
Ex-primátoři se dokázali shodnout jen na jednom, že oni by to udělali líp. Primátor komunikuje jen se stranickými kolegy a všechny ostatní starosty nechává bokem. Premiér pomlouvá prezidenta, když ten nabídne své modrokabátníky.
Snad jedinou útěchou nám může být, že se našlo několik stovek těch, kteří v tichosti šli a začali dělat. Navzájem si poděkují a poplácají se po zádech na sociálních sítích, vymění si pár slov, někde možná i telefonní číslo. A pak zapadnou a nebude se o nich mluvit. Škoda. Určitě bych o nich slyšel radši než o lidech, kteří se na přední stránky časopisů dostávají díky velikosti podprsenky, kterou jak na potvoru před fotografováním zapomněli nebo proto, že se náhodou probudily s roztaženýma nohama v posteli prachatého záletníka.
