Znovu civilizovaný svět – díl II

A opět jsme vyrazili s kolegou ke svým sousedům. Tentokrát do Mnichova. „Bavoráci“ - (nebo „Bavoři“?) svádí to k záměně s luxusním a technicky zvládnutým automobilem – mě vždy imponovali. Vyrůstal jsem totiž na jedné straně Šumavy, oni byli za kopcem hned vedle. A tak moje maminka vařila stejná jídla, jako jedli v neděli oni. Dodnes tam i zde cmunda nebo bramborový salát bez majonézy chutnají stejně. Snad jen v jednom jsme se odlišovali. Oni nezkoušeli budovat komunismus, oni raději místo toho pracovali.

A tak jsme přirozeně s kolegou, za doprovodu naturalizovaného obyvatele Mnichova (v roce 1968 emigroval z Prahy, následně přijal německé občanství a v době naší návštěvy přednášel na vysoké škole a také kandidoval na místo primátora) porovnávali kvalitu bavorského piva s českým. Když jsme se okolo půlnoci shodli na remíze, vraceli jsme se pěší zónou do hotelu. Proti nám kráčel (spíše vrávoral) jiný noční znalec piva. Vytáhl z krabičky poslední cigaretu. A pak se dlouho rozhlížel, až objevil (k jeho momentálním orientačním možnostem velmi náročný úkon) odpadkový koš, tam úspěšně dorazil a vhodil prázdnou krabičku od cigaret. Rozhlédl jsem se, policistu jsem nikde neviděl a tak jsem se udiveně zeptal provázejícího bývalého kolegy na důvod, pro nás neobvyklé ukázněnosti. "To máš tak. Jsou dvě příčiny. Jednou je skutečnost vypěstovaná výchovou. Druhá je nabytá zkušeností a vědomím, že budu-li dělat binec na ulici, magistrát zaměstná více tureckých metařů či koupí více čistících strojů - a já jako daňový poplatník to zaplatím navíc...“ Uléhal jsem pak s myšlenkami na to, jak tuto jednoduchou filozofii naučit obyvatele Vinohrad, který pravidelně odhazuje prázdné krabičky či lahve před vchod do našeho domu. J.G.