Byl rok 1990 a ruská armáda se odstěhovala zpět domů (díky Regane, Kocábe). A my jsme mohli vyrazit do světa, kde nevládla jen černá a bílá. Tentokrát do Vídně.
První překvapení pro mne nastalo na hranicích. Kdo nepoznal socialistické martyrium při zajišťování výjezdní doložky k cestovnímu pasu, bez níž pas „na západ“ neplatil (!), dnes nemůže pochopit. Tu jste mohli, nebo také nemuseli dostat. Vysvětlování okolností by zabralo mnoho řádek a mládeži bych to stejně logicky podat neuměl. Logiku to totiž nemělo. Ale musím to zmínit proto, abych objasnil proč jsem tenkrát na hranicích kroutil hlavou. Nebyl tam český pohraničník ozbrojený samopalem. Český celník mne odbavil s úsměvem (nehledal v autě zakázané tiskoviny) a hlavně bez výjezdní doložky k pasu. A rakouský celník, světe div se, si mne nevšímal. Házel (asi se synkem) létající plastový talíř. Po chvíli čekání jsem se odvážil lehce zatroubit. Opravdu jen lehce. Trochu jsem se zalekl své drzosti. A rakouský celník přerušil házení, učinil několik kroků, zasalutoval směrem k autu a pokračoval ve hře. Na chvíli jsem měl pocit afrického křováka, který prvně uviděl helikoptéru. Proč to píši? Prostě proto, že u točeného pivka to nikdo už neříká, ba ani v televizi, natož aby o podobných příhodách vyplývajících z tehdejších rozdílných světů vyučoval dějepis. A internet tenkrát nebyl. Když jsem se ve Vídni vzpamatoval z různých překvapení a ubytoval se v hotelu, vyrazil jsem do Prátru. Před hotelem právě dělníci začínali rozkopávat ulici s chodníkem. Prozradili mi, že vyměňují inženýrské sítě. Stmívalo se. V Prátru se mi líbilo, bylo tady přece jen trochu víc atrakcí a možností občerstvení než v pražské Stromovce (tehdejší „Fučíkárně“). A když jsem objevil velkou restauraci, ve které čepovali Budvar, byl jsem navýsost spokojený. A přímo nadšený jsem pak byl, když i o půlnoci zde nabízeli plný jídelní lístek a celý sortiment jídel. Majitelem byl Čech a tak jsem se odvážil zeptat, do kolika hodin mají vlastně otevřeno. „Přece dokud jsou hosté“ odvětil s úsměvem šéf hospody. Dnes jsem si na to vzpomněl při informaci Evropské unie o regulaci prodejní doby v prodejních řetězcích a chystaném zákazu prodeje o sobotách a nedělích. Ale abych neodbočoval. Když jsem následujícího rána vyšel před hotel, nestačil jsem se divit. Dělníci v ulici už nebyli. Inženýrské sítě přes noc vyměnili a ulice včetně chodníku byla uvedena do původního stavu. Bez regulace z Bruselu (tenkrát ještě nebyla EU). A bez odborářů protestujících proti noční práci. Rozhodující zřejmě byla potřeba rychlého provedení nezbytných oprav. Praha zkrátka není Vídeň.... J.G.
