Hovořit je potřeba, ale naslouchat samozřejmost.

Dříve než půjde mé tělo „pod kytky“, musím se ještě trochu párkrát „poprat“ s papírem a češtinou. Počítač a nové technologie už mi zůstanou vzdálené. Jako jsem svého tátu neodnaučil v autě řadit s „meziplynem“ a nezměnil jeho pohled na cesty do Vídně. On vnímal skutečnost, že tam jeho otec chodil v dřevákách, a já jsem zase vnímal to, že můj děda TAM ŠEL KDYKOLI PROSTĚ CHTĚL...

A to je to, oč tu běží. Lidé nebudou (a nemohou) mít stejný názor a pohled na okolnosti kolem nás. Proto dal Bůh člověku mozek. Že ho užíváme každý jinak? Já jsem zde chtěl užít nečeského slova „dialog“. Ne. Řeknu to jinak – rozprava o něčem a schopnost naslouchat i jinému pohledu druhého hovořícího. Bez třídní či rasové nenávisti v duši nebo jen prostě proto, že je to jiný pohled. Toto byl zásadní rozpor, který mne a mého bratra rozděloval. A nepovedlo se to nikdy překonat. Škoda. Snad někdy „tam nahoře“? Zdůrazňuji nyní jen to, že se nezlobím. Nejen nemohu – a hlavně nemám ani právo. Jen jsem dnes chtěl říci něco, co mi také dal život. Setkání s panem doc. Pátým (titulů měl na celou stránku, uměl ještě mnohem víc). Tento moudrý muž, kterého znali v Kanadě, USA, Anglii a možná na celém světě – snad kromě Prahy, za mnou kdysi dávno přišel do atelieru. Pracoval jsem akorát na části projektu MATFYZ a on zastupoval cizí firmu. Tichý, nenápadný človíček, nesmírně skromný. A on prosil mne, abych ho vyslechl a přihlédl k potřebám budoucího jaderného urychlovače „Van de Graaf“ (možná už nejsem teď přesný). Teprve později jsem se dozvěděl, jaká je to „kapacita“ v oblasti jaderné fyziky. Dodnes jsem hrdý na to, že jsem si s ním mohl podat ruku. O vzpomínku na moudrého člověka jsem se prostě potřeboval podělit. J.G.