O prvním setkání s Čínou

Jsem Evropan žijící v Čínské lidové republice. Zemi, ze které pochází většina věcí co máte doma, zemi, která se snaží o čím dál větší vliv na světovém dění, a také zemi, která se stále častěji objevuje ve článcích novin. Nicméně i tak jsem si jistý, že toho o ni moc nevíte. Proto píši tento blog, který Vám může přiblížit, jak to v tomto mýty opředeném koutě světa vypadá.

Ačkoliv jsem tři roky studoval čínštinu na Univerzitě Palackého, přečetl pár knih a viděl plno čínských filmů, neměl jsem minulý srpen před odjezdem moc představu, jaké moje nové bydliště bude.  Neobával jsem se sice, že skrze vrstvu smogu uvidím zástupy zmrzačených dětí, pracujících ve stínu mrakodrapů, boháče pojídající opičí mozečky či starce chránící své domky před bagry, ale články v novinách a někteří kamarádi se mi snažili vnutit představu, že přesně tohle mě čeká.

Naštěstí jsem měl za sebou několik cest po Jihovýchodní Asii, včetně komunistického Vietnamu, takže jsem byl připraven na megalopole přeplněné lidmi, nekonečné zácpy na cestách, hůlky v restauracích a komunistické symboly v ulicích. Takže jsem ani nebyl překvapen, když můj autobus z Hong Kongu dorazil na místo kvůli zácpě o dvě hodiny později.

Ulice, na které jsem vystoupil, byla taková, jakou jsem očekával. Hlučná, špinavá, plná lidí a neidentifikovatelných vůní, neboli vítejte v Asii. Avšak průchod jižní bránou do kampusu Sun Yat-Senovy univerzity, na které studuji, působil jako vstup do jiného světa.  Celý areál, jenž leží téměř v centru města, je porostlý bambusy a starými stromy, studenti posedávají na rozsáhlých loukách a všude panuje klid a ticho.

Největší obavy jsem měl z místa, kde budu bydlet, mého pokoje na koleji. A jakožto zhýčkaný Evropan i z rizika, že v něm bude jen turecký záchod. K mému překvapení byl pokoj mnohem lépe zařízený než ten, jenž jsem měl při studiu v Olomouci. Klimatizace, balkon, televize, evropský záchod a jeden korejský spolubydlící co neumí anglicky.

Hned v prvních dnech jsem překonal množství nástrah, jako otevírání účtu u čínské banky, odběr krve v čekárně plné lidí, třípatrový obchoďák s jídlem či návštěvu kadeřníka. Musel jsem si zvyknout, že moje pravé jméno se tu používat nebude, od teď jsem prostě 杜忘归 (Du Wanggui) a nikdo jiný.

Brzy jsem si uvědomil několik věcí:

Místo vět jako „Učitel Zhang dnes poslal dopis manželce a protože chtěl, aby šel rychleji, tak ho poslal expres“ nebo „promiňte že jdu pozdě, ale moje kolo se během cesty porouchalo“ jsem se měl radši naučit názvy všech jídel, jinak by se mi nikdy nestalo, že si objednám studenou polévku z prasečích vnitřností nebo smažené rybí hlavy.

Číňani nejsou všichni stejní. Postupem času jsem našel čínské dvojníky všech svých evropských kámošů a dokážu rozeznat čínskou kámošku v davu.

A že jakožto rodák z Ostravy jsem tady vlastně vesničan.