Měl jsem dobrý úmysl, napsat článeček o tom jaký byl, tak jak jsem ho znal já. Jenže ouha.
Jak mám jinak hubu dobře proříznutou, náhle mi chybí nejen slova, ale nemohu dát dohromady ani osnovu, myšlenku, aby celé to povídání dalo nějaký smysl. A tak ho mít nebude. Vtěsnat lidský život do pár řádků jde těžko, ale jak zjišťuji, vtěsnat do pár řádků živel, tak to nelze vůbec. A Jirka živel byl. Ne živel destruktivní, přesně naopak. Živel přátelský, milý a pohodový. Chce se mi napsat přítulný, ale to není to pravé slovo a jiné, vhodnější, mne nenapadá. Přesto živel a těm, jak známo, se odolává těžko. Odolat Jirkovi nešlo, šlo jej pouze přibrzdit a lehce usměrňovat. A být ve střehu, v neustálé koncentraci, jako dobrý ohař na stopě. Jinak vám polovina věcí unikla a to by byla škoda. Prostá konverzace s ním, ať u jídla, sklenky, či jen tak, vyžadovala neustálou pozornost. Stále rozevlátý a usměvavý Jirka měl stejně rozevlátá svá povídání. Přeskoky od aktuálního tématu k tématu značně vzdálenému a zpět byly jeho „parketou“. Ne že by byl tak roztěkaný, ale jeho mysl značně předbíhala ústa, která měla potíž vůbec jeho myšlenkový kvapík zvládnout. Na Jiřího si člověk musel zvyknout, přijmout jeho styl.
Jaký tedy Jiří byl? Ve své práci prvotřídní profesionál. A v životě? Co by byl v životě jiného než ostatní lidé, byl člověkem, lidičkou. Povahou životní optimista, který bral život takový, jaký je. A vždy na něj nahlížel z té lepší stránky. Uměl se radovat z maličkostí, život si vychutnávat a ne kazit škarohlídstvím, pesimismem. A uměl si hrát. Možná se vám to zdá zpozdilé, hrát si ve zralém věku. Omyl! Je to jedna z celoživotních radostí a kdo to nepochopil a neumí, o hodně se připravuje. Tím hraním mám samozřejmě na mysli hraní myšlenkové, ne karty.
Takovéto co kdyby.....? Dejme tomu že....
Dlouho jsme třeba spolu do detailu probírali plán, jak zakoupíme (či si pronajmeme) tvrz ve Starých Kestřanech a jaké z ní uděláme kulturní centrum. Koncerty, kunsthistorické semináře, letní hudební škola a tak. A to prosím došlo až na takové detaily, jako dopravu zahraničních návštěvníků z letiště Ruzyně. Oba jsme věděli, že to je hra, ale oba jsme byli smrtelně vážní. Rozpočet, rentabilita, personál, ubytovací možnosti..... Mezitím jsme třeba probrali svoje názory na EU. Moc jsme se neshodli, takže jsme toto téma opustili a vrátili se ke Kestřanům. Jirka měl kouzelný obrat, jak utišit spor, názorový střet : „na to teď dáme kredenc“. A okamžitě měl nové zajímavé téma.
Třeba jak se naši předci soudili s vrchností o hrušku, vzápětí pohovořil o vzniku legií jenom proto, aby přenesl hovor na to, co znamená a představuje francouzské občanství. Nemohli jste se divit, a ani jste se nedivili, pokud se v komentáři z dění v Elysejském paláci (Palais de l'Élysé) náhle zmíní o tom, které kytky právě kvetou na Martových polích (Champ-de-Mars).
Teď si uvědomuji, že vlastně jednu brzdu ve svém myšlenkovém rozletu měl. Bylo jí stolování, jídlo. Tady šly bolesti a nešvary světa stranou, protože to je dobrota. Ať to byly dary moře nebo svíčková. A nebyl to vliv sladké Francie a její kuchyně. Vzpomínám si, jak jsme spolu v r. 68. pietně sežrali, při lahvičce červeného, na posezení husu. Na studeno s kouskem chleba. S chutí, při dobré vůli a celou. Protože to byla dobrota. A o okupaci nepadlo ani slůvko. To už by nám nechutnalo. Vlastně to byl svým způsobem veselý kar. Do zimy jsme se sice ještě párkrát viděli, pak přišlo 20 let temna. Jiří v Paříži, já v Praze.
Hm, takhle to asi dál nepůjde, tak to zkusím jinak:
Co měl Jirka rád? Vidíte, zase jsem si naběhl. Komu(čemu) v této obrovské množině dát přednost, koho(co) dát na místo prvé a koho(co) na to poslední? Jak z toho ven? Ale ano, existuje řešení. Měl rád život v celé jeho šíři a obsahu. Včetně mne. A taky....,
ne, to bych byl tam, kde jsem už byl.
Co rád neměl: tedy bolševika určitě a vodu v botách pravděpodobně. Dále klam, faleš a horko. Jak na tom byl s rybím tukem a krupicovou kaší, na to už si nezpomínám.
Ne, to také není ono. Tenhle článek prostě nenapíšu, nejde mi to. Snad napíšu jen tento vzkaz:
Milý Jirko,
projdi se se mnou ještě jednou po rodných Dunoucích, po všech místech, která’s tak miloval.
Zase jsme kluci, co chodí na třešně a Trnkům na lusky. Nejčko vyplašíme Hlavatejch krávu a pak si sedneme na Mejtce, budeme žvýkat stéblo trávy a čučet někam k Sudoměří, jestli tam Žiška ještě je a neukradli z něj tu bronzovou desku.
Jiříku, já opravdu nebrečím, směju se a vzpomínám................
