Jak reálné ohrožení naší civilizace jádrem je? To je věcí názoru i dohadů odborníků. Už jsem dostal spoustu varovných mailů, jak mne ohrožuje tragedie ve Fukushimě. Co mám a nemám jíst, jak mám chodit oblečen, že za to můžou Amíci a Židi a tak.
Nerad, ale velí mi tak zbytek mé cti, se musím přiznat, že i já se podílím na jaderném ohrožení lidstva. Skrytém, nenápadném a o to více hrozivém.
To máte tak. V Žandově, kousek za Chlumcem, co u něj byla ta napolijónská patálie, mám zahrádku. Nevelkou, 400 m2, jak už tak zahrádky v osadách bývají. Jak přibývá věk, ubývají záhony pro krátkodobé plodiny, i zasadil jsem před pár lety lísku. Rostla a roste jako vzteklá, těšil jsem se na oříšky, vlastně jejich jádra. Vlastní, do vánočního pečiva i na vánoční misku s ořechy. Bohužel jsem uspokojivou úrodu sklidil jen jednou. Jak jsem zjistil, o jádro je zájem. Jako první byl strakapúd, ten byl celkem solidní. Utrhl oříšek, poodlétl s ním k třešni a tam ořech zaklínil mezi dvě větve. Nyní došlo k štěpné reakci, kdy zobákem ořech rozštípl a jádro pozřel. No prosím, nechť ti slouží. Jseš pěkný panáček ve svém fráčku a s červenou čepičkou, budiž ti přáno. Následkem je jen hromádka skořápek pod inkriminovanou třešní, jaderný odpad nulový. Pak se ale celá věc zkomplikovala, neboť lísku objevila veverka. Ta se bohužel nechovala a nechová decentně, ale odnáší kritické množství jader do svého jaderného úložiště. Bůh ví kam a jen Bůh ví, jak je zabezpečené. Okamžitě mne napadlo, k jaké katastrofě by mohlo dojít, pokud by odnesla jen jedno jediné jádro navíc. Zatím tomu čelím tak, že pravidelně lísku řežu. Tedy ne mlátím, ale omezuji jí v růstu ořezáváním větví a výhonů. Tak tak to zatím stíhám. Teď ale došlo na nejhorší, soused vedle si zasadil lísku!
Řekněte: Co s tím, jak neohrozit lidstvo?
