Dovolte mi, prosím, takové malé zamyšlení obyčejného občana. Ani státotvorné, ani obrazoborecké. Prostě tak, co mne, dědka, napadá.
Tedy ty odbory, ano. Jejich původním určením bylo vlastně zájmové sdružení pracovníků určitého oboru, jehož funkcí bylo hlavně kolektivní jednání se zaměstnavatelem. Zejména ohledně pracovních vztahů mezi zaměstnavatelem a těmito pracovníky. Jelikož zastupovaly právě ony pracovníky, hájily jejich zájmy a kladly požadavky pro jejich zvýhodnění. Kdo by nechtěl pracovat méně za více peněz a k tomu mít další zaměstnanecké výhody? Lidé nejsou andělé a práci vykonávají kvůli mzdě, nikoliv ze svatého nadšení. Až sem by to bylo v pořádku. Je přeci dobře mít vlastní spolek, hájící zájmy svých členů. Potíž vznikla v okamžiku, kdy se odbory náhle začaly cítit politickou silou a chtěly dělat „velkou politiku“. A tady je další malér – ve státních službách, natož v policii a armádě pro odbory není místo. Tito zaměstnanci mají mít služební slib a za něj, po zkušební době, „definitivu“. Tedy jistotu zaměstnání až do odchodu do důchodu, pokud se své službě nezpronevěří. Zůstane jim právo protestu třeba demonstrací, peticí či pasivní rezistencí, ale nikoliv právo na stávku.
Ze své podstaty byly odbory vždy levicové, což je pochopitelné. Horší je už jejich sklon napojit se názorově vždy na tu „nejlevicovatější“ partaj. A protože politiku dělat neumějí (a ani pro to nemají pověření, vznešeně mandát), staly se velice brzo „výkonnou filiálkou“ stávající levice. A to je už na pováženou. Tady se dostávám zpátky k nadpisu. Poslušny svých politických protektorů kladou odpor vždy, když se levici v parlamentu nedaří, kdy není vládnoucí silou a nemůže tam prosadit své. A je to svým způsobem i tragédií odborů. Partaj zatahá za špagátky k odborářským bosům a ti dále „zacvičí“ se svými odbory. Že pak tyto ztrácejí morální kredit, to je jim srdečně jedno.
Pokud jste sledovali alespoň trochu výroky odborářských předáků (bohužel spíše bafuňářů, než předáků) z jejich posledního „vystoupení“, asi jste se divili stejně jako já. Jako „veleúspěch“ je označováno zastavení železniční dopravy či MHD v několika (málo) městech, jako velké vítězství je označován pochod skupiny odborářů (kdy málem polovina z nich byli důchodci) Prahou. A vzápětí titíž bosové zapláčí nad malou účastí. Proti očekávání prý pětinovou, tedy 20ti procentní. Hm, tak to bych považoval spíše za fiasko, než úspěch.
Možná jste se i pobavili, když na vyřvávání davu, aby ministr vylezl, tento tak učinil. Což bose namíchlo, s tím nepočítali. Tak z toho udělali kriminální čin. Silně mi to připomíná strejcovskou diskusi: „Chceš facku?“ „Jasně, semhle“. Plesk. „Ty lumpe, tys mi dal přes hubu!“.
Co už je daleko méně zábavné, to jsou názory i slovník odborářských představitelů na nižších úrovních. To už si najděte sami, nechci být příliš dlouhý. Ale tomu slovníku se přeci chci chvilku věnovat – nestávkující kolegové jsou zbabělci, připos…nci zalezlí pod stůl etc., jen to „třídní nepřátelé“ zatím chybí. Jinak slovník osvědčený od roku 1948 – kdo nejde s námi, jde proti nám. Že by někdo mohl mít jiný názor, to si dodnes nedokáží připustit. A i kdyby, pravdu máme my. Máte nám být vděční, holoto, stávkujeme i za vás. Tímto oslím můstkem jsem se dostal k dalšímu bodu, tedy stávce.
Prosím, jde o zákonný prostředek odporu. Ovšem v původním smyslu opět o prostředek odporu zaměstnanců vůči zaměstnavateli, nikoliv jako formu mimostranického politického nátlaku.
(A stávka po česku – to už je vůbec paradox. Nebyla ohlášena jako okupační (osobně bych okupační stávku ze zákona vyloučil, pokud tam je), přesto se vesele stávkovalo na pracovištích na účet zaměstnavatele. Vesele se svítilo, vařilo kafe a používala jeho zařízení. Jistě, zaměstnavateli to přineslo menší náklady, než kdyby si najal ochranku a stávkující nechal vyprovodit před bránu podniku.)
Bohužel, jak jsem se již zmínil, tyto politické hrátky odbory něco stojí a řekl bych, že cena je krvavá. Stojí je to totiž jejich vlastní členskou základnu, která se dnes pohybuje někde okolo 250 000 lidí. Tedy o 100 000 méně, než Slováků žijících v ČR. Asi mají ti Slováci menší sebevědomí či větší soudnost než odbory. Jinak bychom už měli místo tripartity tetrapartitu.
A takhle založit odbory konzumentů TV pořadů, to by byla teprve síla.
Vážení odboráři, respektive odborářští činovníci, přestaňte dělat „velkou politiku“ a vraťte se k původní funkci. Staňte se znovu původními odbory hájícími zájmy svých členů a ne partajemi řízenými odpory. A vy, páni politici, bezostyšně odbory zneužívající, přestaňte se za odbory schovávat. Svolávejte si demonstrace, vyzývejte třeba ke generální stávce či k masovému exodu, pro mne za mne třeba do Severní Koreje, ale čiňte tak pod jménem svým, či jménem své strany. Pošlete do důchodu lidi třeba ve 40ti letech, ale řekněte též národu, jaká bude výsledná cena. Nerad bych se dožil toho, až se na E-bay bude dražit ČR s vyvolávací cenou 1 Euro.
Také vám současné odbory nějak nesedí?
P.S.
Pro případné diskutující – článek je o odborech a jejich funkci, nikoliv o této, předcházejících i následných vládách.
