Nějak se mi ty veselé Velikonoce nevesele zvrhly. Venku ráno mrzne, občas se přežene krátká vánice. K procházce to není. Tak akorát zalézt „za kamna“ ke knížce. A knížka mne vlastně podnítila k následujícím úvahám. Vlastně to není knížka v pravém slova smyslu, ale encyklopedické dílo: Industriální topografie – ústecký kraj.
Je to čtení zajímavé, ale smutné, až deprimující. Z mnoha desítek průmyslových podniků často nezbylo nic, z dalších jsou ruiny či chátrající stavby. Jen velice málo z nich funguje alespoň částečně. A nejde jen o podniky místního významu, ale často i o giganty typu Schicht, čti Setuza. Jak jsem tak o věcech přemýšlel, stalé více se mi vnucovala myšlenka o hospodářské samostatnosti. Jistě, Česko nemá na to, stát se světovým producentem třeba výpočetní techniky. A už vůbec ne na to, vzhledem ke svým surovinovým zdrojům, stát se jejich vývozcem. Zcela logicky z toho vyplývá, že ideálem je produkovat takové výrobky, kde surovinová náročnost je malá a hlavní podíl má kvalifikovaná práce. Stejně jako Švýcaři a jejich hodinky.
Jistě, žádný stát dnes není zcela soběstačný ve všech aspektech. Ale měl by být co nejvíce soběstačný v základních oblastech, zajišťujících fyzickou existenci jeho obyvatel. Primární je samozřejmě výroba potravin. Ale obyvatelstvo se potřebuje i oblékat, bydlet, mít kde se vzdělávat i kde pracovat. A tady jsme u kořene věci. Takřka s pocitem fyzické bolesti se denně dovídám o dalších prodaných závodech i o tom, jak jejich noví majitelé vzápětí končí jejich provoz. Tak se dnes likviduje konkurence. Ne tím, že vyrábím levněji a hlavně kvalitněji. Prostě konkurenci koupím a vzápětí zlikviduji. Ekonomové tvrdí, a nemám důvod jim v tom nevěřit, že největší prokletí stávající výroby je objev nové technologie. Proto prý mnoho vynikajících nápadů skončilo v trezorech velkovýrobců. Ale dosti na tom.
Zkuste se spolu se mnou zamyslet nad tím, jak strašně snadno je naše společnost zranitelná. Nemuselo by jít ani o vojenský konflikt či rozsáhlou přírodní katastrofu a velké oblasti by se začaly hroutit. Stačila by pořádná zima a s ní dlouhodobý výpadek dodávek plynu, elektřiny a tepla, ať už z jakýchkoli příčin. Zejména větší města by stála na pokraji zkázy. Obyvatelstvo by masově mrzlo, hladovělo a žíznilo. A lze si představit i jiný scénář. Trh je dnes zaplaven zejména zbožím čínským, či obecně asijským. A výrobci s vidinou větších zisků převádí masovou výrobu právě do Asie. Čína si přitom buduje pozici nejen na světových trzích, ale hlavně si nenápadně vytváří pozice v zemích „třetího světa“ ve snaze ovládnout jejich surovinové zdroje. Nepospíchá, má čas.
A pak jednoho dne řekne Asie dost! A začne diktovat ceny a podmínky. Podobně, jako to již děla OPEC. A bude se smát, jak jsme si podřízli větev sami pod sebou.
Myslím, že je za 5 minut dvanáct, pokud již dvanáctá nebije. Čas začít se starat o vlastní košili, která je jednomu blíže než kabát. Vytvořit podmínky pro obnovu zemědělství i místního průmyslu. Ne řepce, ano cukrovce, ano pšenici. Ať se EU škaredí jak chce. Až bude ouvej, pustí nás jak horký brambor a jejích úředníků se, nejsa kanibalové, nenajíme. Nechť se tedy přestane starat o to, co si doma uvaříme a sníme.
EU ano, jako organizaci zajišťující sjednocování základních právních norem a rovných hospodářských podmínek pro všechny členské státy. Organizaci, zaručující volný pohyb občanů členských států i otevření jejich pracovních trhů. Ale na tom dost. Dost diktátů toho, co a kolik čeho smíme vypěstovat a jak se napříště smějí jmenovat olomoucké tvarůžky. Ano ty, co se vyrábějí v Lošticích. Pěkný důkaz o této škodlivé činnosti EU podává labilní trh. Stačí menší neúroda řepy v EU a ceny cukru letí vzhůru jak raketa. Stačí moudré nařízení EU-sekce Za lidská práva slepic a hle, ceny vajec se blíží ceně obohaceného uranu.
Pořád se hovoří o nezaměstnanosti, ale kam zmizely ony desítky skláren, textilek, porcelánek, strojíren atd.? Kam zmizely střední pivovary, mlékárny, cukrovary, rafinérie cukru, čokoládovny, mlýny atd.? A s nimi tisíce pracovních míst?
Takže ještě jednou – myslím, že je nejvyšší čas, čas poslední šance, kterou snad ještě máme.
Nebo slyším trávu růst?
